IV.ÚS 3416/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3416/24 ze dne 7. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Reginy Kikayon, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 22 Cdo 2415/2024-293, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2024 č. j. 18 Co 51/2024-242 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 16 C 188/2022-212, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město a Městské části Praha 7, sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka ke specifikovaným nemovitým věcem v kat. úz. Holešovice (I. výrok), přikázal je do vlastnictví vedlejšího účastníka, se svěřenskou správou vedlejší účastnice (II. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce na vypořádání spoluvlastnictví částku 18 876 950 Kč (III. výrok) a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vedlejšímu účastníkovi náleží spoluvlastnictví podíl o velikosti id. 3/4 nemovitých věcí, stěžovatelce podíl ve výši id. 1/4 a požadavek vedlejšího účastníka shledal legitimním. Při určení výše náhrady vycházel ze znaleckého posudku, který předložil vedlejší účastník, a stěžovatelka proti němu neměla námitek. 3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém namítala, že obvodní soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že vedlejší účastník je aktivně věcně legitimován k žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, že nesprávně vyložil § 1140 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a že neprovedl vypořádání zrušeného spoluvlastnictví na základě požadovaného "širšího vypořádání" a ani o tomto vzájemném návrhu nerozhodl. Namítala také, že vedlejší účastník neprokázal konkrétní skutečnosti odpovídající tvrzenému důvodu pro zrušení podílového spoluvlastnictví, tedy komplikace společné správy nemovitostí, a že se obvodní soud nevypořádal s její námitkou, že požadavek vedlejšího účastníka na zrušení podílového spoluvlastnictví je v rozporu s dobrými mravy. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny námitky a shrnul, že nebyly způsobilé zvrátit správné závěry obvodního soudu. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) pro nepřípustnost, zamítl stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu (II. výrok) a uložil jí povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení (III. a IV. výrok). V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny dovolací námitky, které označil jako námitky totožné s námitkami v odvolání, a námitkou týkající se reálného rozdělení věci ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, se nezabýval s ohledem na neuplatnění této námitky v odvolacím řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nesprávně právně posoudily povahu jejího procesního úkonu, jímž se pro případ, že se soud neztotožní s jejími důvody pro zamítnutí žaloby, opakovaně domáhala provedení tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví, avšak soudy tento procesní úkon ignorovaly a nijak o uplatněném nároku procesně nerozhodly. Pokud obvodní soud či městský soud měly pochyby o povaze uplatněného nároku stěžovatelky, měly ji v rámci své poučovací povinnosti vyzvat k jednoznačnému upřesnění jejího procesního stanoviska. 6. Městský soud se nezaobíral námitkou stěžovatelky, že žalobní návrh, potažmo rozhodnutí obvodního soudu je v rozporu s dobrými mravy. Dále stěžovatelka trvá na tom, že válečný stav v zemi jejího trvalého bydliště a v místě těžiště jejího života je kritériem, které spadá pod subjektivní důvod pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Také judikatura vztahující se k prvorepublikové právní úpravě, na kterou odkazoval městský soud, kalkulovala s válečným stavem jako s okolností odůvodňující zamítnutí žaloby na rozdělení a vypořádání spoluvlastnictví. Závěry soudů jsou vnitřně rozporné, neboť současně zastávají názor, že válečný stav může být důvodem pro zamítnutí žaloby, avšak současně dovozují, že válečné události a celková politická situace ve Státu Izrael není přechodného charakteru. 7. Podle stěžovatelky obecné soudy rozhodly proti smyslu restitučního zákonodárství, neboť při posuzování kritérií komu nemovitosti přikázat zcela ignorovaly východiska restitučního zákonodárství a námitky stěžovatelky. Tím, že nemovitosti přikázaly do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, de facto restituovaný majetek odejmuly, je tento postup postaven naroveň tomu, jako by stěžovatelka v restituci obdržela jen peněžitou náhradu, nikoliv dotčený majetek. 8. Dále také stěžovatelka konstatuje, že soudy nikdy během řízení nezjistily, zda stěžovatelka preferuje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka nad reálným rozdělením nemovitostí. Odkazuje také na procesní zásadu iura novit curia, podle které soud zná závazný postup pro dělení spoluvlastnictví ve smyslu § 1144 až 1148 o. z., a který jsou soudy povinny respektovat. 9. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy nesprávně posoudily aktivní legitimaci vedlejšího účastníka, jelikož přechodu nemovitostí na něj bránilo tzv. blokační ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Trvá také na tom, že spoluvlastnické právo vedlejšího účastníka nebylo v řízení nikterak prokázáno. Zdůrazňuje, že spoluvlastnické právo vedlejšího účastníka k nemovitostem nelze v žádném případě dovozovat z jeho účasti v soudním řízení konaném u obvodního soudu v roce 1995 (restituční spor). Tohoto řízení se účastnila jen vedlejší účastnice, a to nikoliv jako jejich vlastník, ale jako povinná osoba ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, která dotčené nemovitosti držela. 10. Stěžovatelka namítá vadu řízení u městského soudu, protože nebyla nikdy v průběhu řízení poučena ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), i přes to, že městský soud ve svém rozhodnutí ohledně uplatnění restituce jako nástroje ke zmírnění majetkových křivd uvedl "žalovaná sama dosud nepředložila žádný doklad, který by tvrzení podporoval". 11. Závěrem ústavní stížnosti napadla stěžovatelka také výrok Nejvyššího soudu o nákladech řízení, který podle ní odporuje nálezům Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 a ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami