IV.ÚS 3418/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3418/18 ze dne 8. 4. 2021 N 75/105 SbNU 279 K zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2018 č. j. 7 Tdo 916/2018-79, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2018 č. j. 4 To 70/2017-2238 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2017 č. j. 50 T 2/2016-2081, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí obecných soudů a z připojeného soudního spisu se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se dle krajského soudu dopustila, stručně řečeno, tak, že při vědomí neoprávněnosti získání licence pro výrobu elektrické energie z fotovoltaických zdrojů využívala od roku 2012 do roku 2015 omylu pracovníků Energetického regulačního úřadu a úmyslně účtovala vyplacení podpory, jako by její elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2009. V důsledku toho jí bylo neoprávněně vyplaceno celkem 3 437 055,43 Kč. V dalších letech se stěžovatelka stejným způsobem pokusila neoprávněně získat prostředky ve výši 1 917 082,74 Kč. Za uvedené jednání byla stěžovatelka odsouzena k trestu propadnutí věci, a to zajištěných finančních prostředků ve výši 3 437 055,43 Kč, a k peněžitému trestu ve výši 800 000 Kč. Z provedeného dokazování dle soudu jednoznačně vyplývá, že ke dni 31. 12. 2009 nebyla fotovoltaická elektrárna provozuschopná. Tento její stav měly vylučovat zejména listinné důkazy pořízené nebo vydané stavebním úřadem (včetně fotodokumentace). K vydání licence došlo v důsledku postupu Energetického regulačního úřadu, který v roce 2009 neprováděl místní šetření a spoléhal se na nepravdivou revizní zprávu a listiny stavebního úřadu. V důsledku tohoto omylu byla elektrárna považována za uvedenou do provozu v roce 2009, z čehož vyplývala vyšší výkupní cena vyrobené energie. Vzhledem k datu účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob") mohla být stěžovatelka trestně odpovědná toliko za škodu vzniklou po dni 1. 1. 2012. Trestněprávní odpovědnost stěžovatelky se tak podle krajského soudu odvíjela od jednání pověřených osob, které jednaly v jejím zájmu a v rámci její činnosti. Neznalost konkrétní jednající fyzické osoby přitom odpovědnosti stěžovatelky nebránila. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Svědecké výpovědi jednatelů stěžovatelky vyhodnotil soud jako vágní a vyplývala z nich neochota se vyjadřovat k detailům výstavby elektrárny. Jejich údajnému nezájmu o výstavbu odporuje skutečnost, že v okamžiku problému s financováním panelů se rozhodli tento vyřešit z vlastních zdrojů. Z toho je dle soudu zřejmé, že o průběhu výstavby museli být informováni. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl napadeným usnesením. Většina stěžovatelkou uplatněných námitek nespadá pod žádný dovolací důvod, neboť se opírají o její vlastní skutkovou verzi vyvrácenou soudy nižších stupňů. V hodnocení soudů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. V dané věci nelze stěžovatelčino jednání hodnotit jinak než jako trestný čin. Sofistikovaný způsob a dlouhá doba páchání vylučují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v první řadě namítá, že hodnocení obecných soudů obsahuje tzv. extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a závěry soudů. Soudy samy dospěly k závěru, že osoby spjaté se stěžovatelkou (včetně jednatelů) se žádného trestného činu nedopustily. Podle samotných soudů práce na výstavbě elektrárny nekontrolovaly a nebyly schopny posoudit její vývoj. Přesto však krajský soud zcela nečekaně dovodil, že stěžovatelka se podílela na podvodném jednání. Takový závěr považuje stěžovatelka za svévolný, nepodložený jakýmkoliv důkazem. Tím pádem pak zcela absentuje odůvodnění stran zavinění na straně stěžovatelky. Odůvodnění je podle stěžovatelky rozporné, neboť na jednu stranu stěžovatelku fakticky vyviňuje a v závěru překvapivě vyslovuje její vinu (bez jakékoliv hodnotící úvahy). Odsouzení na základě takového odůvodnění je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zákazem deformace důkazů. Odvolací soud nesplnil svoji funkci a pouze blanketně odkázal na rozhodnutí nalézacího soudu. Podobného pochybení se dopustil i dovolací soud. 6. Obecné soudy dle stěžovatelky porušily i zásadu nulla poena sine lege praevia. Údajný skutek se měl odehrát v posledních měsících roku 2009, avšak zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2012. Teprve po tomto datu může dle stěžovatelky jednáním fyzické osoby vzniknout přičitatelnost jednání právnické osobě. Stěžovatelka sice v následných letech využívala státní podpory fotovoltaické elektřiny, avšak v té době se na jejím jednání již nikterak nepodílely osoby jednající kolem získání licence v roce 2009 (a tedy základu trestního stíhání). Byla-li stěžovatelka navzdory tomu odsouzena, došlo v jejím případě k porušení zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele. 7. Obecné soudy se rovněž dostatečně nevěnovaly otázce přičitatelnosti stíhaného jednání stěžovatelce, ostatně dostatečně přesně neurčily ani fyzickou osobu, která je za toto jednání odpovědná. Bez takového určení však nelze spolehlivě dovodit přičitatelnost jednání stěžovatelce. Jde tedy o stanovení trestní odpovědnosti stěžovatelky bez zákonné opory (svévolně). V otázce přičitatelnosti odkazuje pak stěžovatelka rovněž na závěry komentářové literatury, podle nichž je nutný úzký vztah mezi fyzickou a právnickou osobou. Takové propojení pak nebylo dáno ani u "hlavních podezřelých" fyzických osob, které nebyly v žádném blízkém postavení ke stěžovatelce (např. zaměstnanci). Tuto námitku obhajoby přitom soudy fakticky ignorovaly. 8. Dále stěžovatelka namítá, že soudy tzv. deformovaly obsah klíčových důkazů. V průběhu řízení bylo objektivně prokázáno, že stěžovatelka se snažila přimět státní moc, aby zaznamenala skutečný stav stavby elektrárny, a neměla tak žádnou finanční motivaci podvádět s datem uvedení elektrárny do provozu. Stěžovatelka byla vyviněna samotnými výpověďmi zaměstnanců státu. Tyto výpovědi však soud zcela deformoval. Obdobně obecné soudy postupovaly rovněž při zjišťování údajného motivu stěžovatelky, který však byl jednoznačně vyvrácen. Toto pochybení nenapravily ani soudy vyšších stupňů, čímž prohloubily porušení stěžovatelčiných práv. 9. Dalšího porušení stěžovatelčiných procesních práv se dopustil Nejvyšší soud, když nezaslal stěžovatelce vyjádření státního zástupce k replice. Takový postup je rovněž v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Argumentace státního zástupce byla nepochybně originální a stěžovatelce byla upřena možnost na ni reagovat. Nejvyšší soud následně stěžovatelčino dovolání dezinterpretuje jako pouhou polemiku se skutkovými závěry. Stěžovatelka totiž s výsledky důkazního řízení plně souhlasí, ohrazuje se pouze proti jejich svévolné interpretaci. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky 10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům ř