IV.ÚS 3418/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3418/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vasila Blaňára, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 20 Cdo 2986/2021-168 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 18 Co 154/2020-80, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Márie Blaňárové a Obce Malé Přítočno, sídlem Kladenská 10, Malé Přítočno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy, jakož i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2020 č. j. 22 EXE 2/2020-59 byl zamítnut návrh stěžovatele a první vedlejší účastnice jako povinných (dále též jen "povinní"), na zastavení exekuce provedením prací a výkonů a zdržením se užívání. Okresní soud neshledal důvod k zastavení exekuce, neboť již z obsahu podání povinných (a současně z přiložených fotografií) bylo zřejmé, že povinnost uložená exekučním titulem dosud nebyla splněna, na tom nic nemění ani případná částečná změna umístění plotu nebo rozsahu užívání příslušných pozemků. Ani skutečnosti uváděné povinnými k nižší rychlosti postupu prací neshledal soud relevantními. Podle okresního soudu v tomto případě nehraje roli ani věk, stejně jako případná karanténa, neboť odstranění plotu, o jehož odstranění se v řízení jednalo, je záležitostí dnů, nikoli měsíců či let. Protože okresní soud neshledal ani jiný důvod k zastavení exekuce, ke kterému by soud přihlížel z úřední povinnosti, soud návrh na zastavení exekuce zamítl, přičemž vzhledem k obsahu podání stran okresní soud rozhodl bez nařízení jednání (§ 269 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). 3. Proti výše uvedenému usnesení okresního soudu podali povinní odvolání, ve kterém poukazovali na to, že podstatou návrhu na zastavení exekuce je zásadní změna situace v oplocení pozemků od vydání exekučního titulu, neboť postupně podle svých sil a možností zajišťují splnění exekučního titulu. Připustili, že k úplnému splnění exekučního titulu ještě nedošlo, soud měl ovšem po provedení navrženého ohledání exekuci zastavit částečně ve zjištěném rozsahu plnění. Zdůraznili dále, že to, co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit ve vlastním exekučním řízení a o tento rozsah musí být exekuce omezena, okresní soud se však touto problematikou nezabýval. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že již z obsahu podání povinných vyplývá, že exekučním titulem uložené povinnosti nebyly splněny a důvod pro zastavení exekuce tak není dán. Okresní soud proto nepochybil, když návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. Poukazovali-li povinní na to, že soud měl provést ohledání a po jeho provedení exekuci zastavit aspoň částečně v ohledáním zjištěném rozsahu plnění, přičemž zdůraznili, že to co bylo splněno mimo exekuci, nelze plnit i ve vlastním exekučním řízení, a o tento rozsah musí být exekuce omezena, krajský soud uvedl, že povinní v návrhu na zastavení exekuce její částečné zastavení nenavrhovali, a exekuční soud tak neměl důvod pro postup podle § 55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Navíc ani provedeným místním šetřením by nebylo zjištěno, v jakých konkrétních časových úsecích byly ty které povinnými tvrzené práce vykonány, tedy zda by zde byl vůbec důvod pro částečné zastavení exekuce dán. Okresní soud proto podle krajského soudu nepochybil, když návrh povinných na zastavení exekuce zamítl. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř., odmítl s odůvodněním, že v dovolání je uplatněn jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1896/2011. Namítal, že krajský soud rozhodnutím bez nařízení jednání o návrhu na zastavení exekuce povinným odňal právo jednat před soudem a upřesnit časový rozsah dobrovolného splnění před nařízením exekuce. Nejvyšší soud konstatoval, že k takové námitce, která poukazuje na možné vady řízení, však Nejvyšší soud v daném případě nemůže přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by tato případná vada řízení dosáhla takové intenzity, aby byla tak v rozporu s principy demokratického státu. Nejvyšší soud by se jimi podle § 242 odst. 3 o. s. ř., mohl zabývat až tehdy, byla-li by dána přípustnost dovolání, ale o takový případ v předmětné věci nešlo. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím jeho návrhu a návrhu jeho manželky jako povinných na zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. g) a h) o. s. ř., jakož i návrhu na provedení důkazů o rozsahu splněné povinnosti již před exekucí, a to bez nařízení jednání a dokazování. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu k rozhodování o návrzích na zastavení exekuce podle § 268 odst. l písm. g) a h) o. s. ř., bez soudního jednání je založena na závěru, že zásadně rozporná tvrzení účastníků nelze bez soudního jednání řešit. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1896/2011, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že § 269 odst. 2 o. s. ř., slovy "zpravidla po předchozím jednání" považuje za možné rozhodovat mimořádně bez jednání o návrzích podle § 268 odst. l písm. g) a h) o. s. ř., jen v těch případech, kde jsou rozhodná tvrzení účastníků shodná. Není-li tomu tak, není možné rozhodovat bez jednání. V předmětné věci jde právě o případ, kdy rozhodnutí bez jednání soudu, vylučuje i ustálená judikatura Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele v předmětné věci došlo k překvapivému postupu soudu, jímž současně bylo stěžovateli odňato právo na přístup k soudu a ke spravedlivému projednání věci. Závěr Nejvyššího soudu, že absence soudního jednání při neprovedení žádného z navržených důkazů "nedosáhla intenzity rozporu s principy demokratického státu" je podle stěžovatele nesprávný. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základ