IV.ÚS 342/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 342/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 2761/2022-687 a rozsudku Městského soudu Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 91 Co 24/2022-636, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu Praze, jako účastníků řízení, a R. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se vedlejší účastník domáhal po stěžovateli vydání v žalobě blíže specifikovaného motorového vozidla (dále jen "vozidlo"). Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 č. j. 67 C 481/2015-578, uložil stěžovateli vydat vozidlo vedlejšímu účastníkovi a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud vycházel z toho, že vedlejší účastník je vlastníkem vozidla, neboť jej v roce 2011 zakoupil a jeho vlastnické právo nikdy nebylo převedeno na jinou osobu. Vedlejší účastník vozidlo v roce 2013 předal i s doklady do opravy jiné osobě, která vozidlo dále prodala, poté bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání mj. za podvod. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že byl v dobré víře, že vozidlo nabyl od řádného vlastníka, je proto jeho vlastníkem. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil. Po doplnění dokazování dospěl ke shodnému závěru jako obvodní soud, že vlastnické právo k motorovému vozidlu na stěžovatele nepřešlo. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl, neboť shledal, že není přípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že řízení před obecnými soudy je zatíženo vadou opomenutého důkazu. Tvrdí, že navrhoval provedení výslechu svědka M. H., který prováděl prohlídku vozidla pro stěžovatele včetně kontroly shody VIN kódu s dokumentací k vozidlu, avšak obvodní soud navrhovaný důkaz neprovedl a ve svém rozsudku se s důkazním návrhem nevypořádal. 6. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že se k odvolací námitce stěžovatele týkající se opomenutého důkazu vyjádřil pouze paušálně a obecně. Stejně tak vytýká městskému soudu formulaci, že obvodní soud "odmítl navržený důkaz výslechem M. H.", neboť obvodní soud navržený důkaz neodmítl, ale vůbec se jím nezabýval. Stěžovatel v odvolání uvedl právní argumentaci, podle které se stal ještě před stěžovatelem vlastníkem příslušného vozidla R. N., a to na základě kupní smlouvy výkupní ze dne 1. 6. 2013 uzavřenou mezi podnikateli při současném splnění podmínek uvedených v § 446 obchodního zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že vyvrátil zjevně nesprávné a spekulativní právní závěry obvodního soudu, podle kterých se R. N. vlastníkem vozidla nestal. Odvolací soud se však argumentací stěžovatele nezabýval. V popsaném postupu městského soudu spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu. 7. Dovolací soud podle stěžovatele porušil jeho ústavní práva tím, že i přes předestření právní otázky týkající se opomenutého důkazu neshledal jeho dovolání v této části přípustným. Nesprávně neshledal dovolání přípustným ani ohledně otázky, zda R. N. anebo stěžovatel nabyli vlastnické právo k vozidlu na základě příslušných nabývacích titulů a dobré víry podle § 446 obchodního zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že v dovolání nenapadal hodnocení důkazů odvolacím soudem, ale nesprávnost posouzení dobré víry, přičemž "nelze efektivně napadat správnost právního závěru o existenci či neexistenci dobré víry na straně příslušných nabyvatelů vlastnického práva, aniž by bylo zároveň poukázáno na dané skutkové okolnosti". Nejvyšší soud proto odmítnutím dovolání porušil právo stěžovatele na přístup k soudu. Dovolací soud též dostatečně nereagoval na všechny argumenty stěžovatele. 8. Stěžovatel dále zpochybňuje některé skutkové a právní závěry obvodního soudu a městského soudu a tvrdí, že jeho dobrá víra při nabytí vozidla byla prokázána. Soudy se s jeho argumentací ani s odkazovanou judikaturou dostatečně nevypořádaly a porušily tím jeho právo na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 10. Stěžovatel je sám advokátem a v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.)] tak není vyžadováno, aby byl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Jde-li o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí v důsledku způsobu hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu nahrazovat činnost další soudní instance. 12. Stěžovateli lze přisvědčit, že obvodní soud pochybil, když se nevyjádřil k důkaznímu návrhu výslechem svědka M. H. Městský soud však k odvolací námitce stěžovatele pochybení napravil a s návrhem se vypořádal. Provedení důkazu považoval za nadbytečné, neboť si soud prvého stupně opatřil v řízení dostatek podkladů pro konečné rozhodnutí; odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (neúplné zjištění skutkového stavu) tedy nebyl dán (bod 22 odůvodnění napadeného rozsudku). Stěžovatel vytýká městskému soudu příliš paušální, resp. obecné vyjádření, avšak podle Ústavního soudu je z výše uvedeného zřejmé, že městským soudem nedošlo k opomenutí důkazu, neboť důkazní návrh v odůvodnění svého rozhodnutí městský soud přímo zmiňuje a z obsahu odůvodnění je patrné, že jeho neprovedení nemělo na úplnost skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí vliv. Nepřesná zmínka městského soudu o "odmítnutí důkazu" obvodním soudem na uvedeném hodnocení nic nemění. Ústavní soud proto porušení práva na soudní ochranu stěžovatele neshledal. 13. Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné i námitky stěžovatele proti usnesení dovolacího soudu. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku spojení s projednávanou věcí [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. V nyní posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k odmítnutí dovolání, dostálo. Stěžovatel v dovolání, které přikládá k ústavní stížnosti, uvádí, že formuluje právní otázky "hmotného práva" (bod 4, bod 7). Nelze tak vytýkat dovolacímu soudu, že jeho výhrady vůči procesu dokazování (opomenutý důkaz) vyhodnotil jako tvrzenou procesní vadu, nikoli jako právní otázku procesního práva (k níž by navíc měl stěžovatel též formulovat předpoklad přípustnosti dovolání). Stejně tak nelze spatřovat pochybení při odmítnutí dovolání v části týkající se otázky dobré víry, neboť stěžovatel se prostřednictvím dovolání primárně snaží prosadit vlastní skutkovou verzi událostí, resp. dovodit existenci dobré víry u něj. Při konfrontaci obsahu dovolání s obsahem napadeného rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu neshledal. 14. K argumentům stěžovatele namítajícím nesprávné hodnocení důkazů (resp. navazující vadné právní závěry týkající se neexistence jeho vlastnické