IV.ÚS 342/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 342/24 ze dne 30. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2023 č. j. 36 Co 283/2023-457 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2023 č. j. 0 P 233/2019-423, 14 P a Nc 270/2022, 14 P a Nc 348/2022, 14 P a Nc 118/2023, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a nezletilé B. K. a M. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se v posuzovaném řízení zabývaly: 1) návrhem matky nezletilé M. K. (dále jen "matka") ze dne 13. 9. 2022 na změnu úpravy styku nezletilé se stěžovatelem (otcem), 2) návrhem stěžovatele ze dne 14. 11. 2022 na změnu péče o nezletilou dceru z výlučné péče matky na střídavou péči obou rodičů a 3) návrhem matky (učiněném při ústním jednání dne 17. 5. 2023) na zvýšení výživného, kterým stěžovatel přispívá na nezletilou dceru. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu úpravy péče o nezletilou (výrok I.) a rozhodl o změně úpravy styku stěžovatele s nezletilou (každý sudý čtvrtek od 8.00 hodin do následujícího pondělí do 8.00 hodin), o podmínkách předávání nezletilé mezi rodiči v běžném režimu a o změně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 10. 2019 č. j. 0 P 233/2019-48 (výrok II.), a zvlášť upravil styk nezletilé se stěžovatelem o prázdninách (výrok III.). K návrhu matky nezletilé rozhodl soud o zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé a o dlužném výživném (výrok IV.). Obvodní soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro změnu úpravy péče podle návrhu stěžovatele. Zdůraznil rovněž možnost dohody rodičů, která má podle soudu vždy přednost (pravděpodobně nejen ve vztahu k prázdninové úpravě styku, srov. bod 41 odůvodnění napadeného rozsudku). 4. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Odvolání otce neshledal důvodným a ztotožnil se se skutkovým základem věci zjištěným obvodním soudem, jakož i s jeho právním hodnocením. Městský soud zhodnotil rozsah styku stěžovatele s nezletilou nastavený obvodním soudem, jako poměrně široký, umožňující naplňovat rodičovskou odpovědnost a utvářet s ní nadále citové vazby. Daná úprava navíc podle soudu koresponduje s vyjádřeným názorem nezletilé, která by sice byla ráda s oběma rodiči, péči matky však preferuje. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, jak obecné soudy namísto vyhovění jeho návrhu na nařízení střídavé péče jeho styk s nezletilou naopak zúžily. Tento závěr je podle stěžovatele v rozporu s odůvodněním soudu a zjištěným skutkovým stavem - přáním dcery být s oběma rodiči, jeho schopností o dceru řádně pečovat, souhlasem stěžovatele s nastaveným individuálním plánem či opakovanými (dřívějšími) incidenty při předávání dcery (zaviněnými matkou). Obecné soudy naopak zdůraznily skutečnosti negativně vyznívající proti stěžovateli, zejména událost, kdy si stěžovatel přijel dceru vyzvednout v doprovodu družky v podnapilém stavu (situaci řešila Policie ČR). Soudy podle něj v průběhu řízení nepostupovaly správně a nestranně, některé skutečnosti prokazovaly zjevně nedostatečně (například podmínky pro pobyt dcery u jeho matky) a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. 6. Argumentace stěžovatele se rovněž opírá o vybrané pasáže rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně nálezů ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477) či ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel z nich dovozuje, že obecné soudy nerespektovaly zásady nastavené Ústavním soudem pro rozhodování o střídavé péči. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatele nevychází z nejlepšího zájmu jeho dcery, o jejíž péči by se měli s matkou rovnoměrně dělit. Současně zdůrazňuje, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22 nemůže soud učiněný závěr o nevhodnosti a nepovolení střídavé péče odůvodnit obecně odkazem mimo jiné na komunikační potíže rodičů či nedostatečný vzájemný respekt k rodičovské roli druhého. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí proti rozhodnutí obecných soudů o zvýšení výživného pro nezletilou. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, které bylo učiněno v oblasti rodinného práva. Ústavní soud opakovaně ve svém rozhodování zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech upravených občanským zákoníkem (dříve zákonem o rodině) přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. 12. V otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a stále častěji akcentuje zejména potřebu individuálního přístupu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem daného případu. Mimo jiné například v usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15 (body 14 až 17) či usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1052/23 (bod 13), uvedl, že jakkoliv je situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou svých rodičů, vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní. Tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení. Vždy je zapotřebí posuzovat každý spor velice individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Dále v usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18, Ústavní soud zdůraznil, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném, nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. 13. Pokud jde o situaci v nyní posuzované věci,