IV.ÚS 3424/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3424/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyra Lobacha, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2021 č. j. 5 As 326/2020-56, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2020 č. j. 1 A 104/2016-75, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12. prosince 2016 č. j. MHMP 2208301/2016 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 ze dne 20. září 2016 č. j. UMCPI 152923/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, 4 a 90 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Úřad městské části Praha 1 (dále jen "úřad městské části") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silniční dopravě"), neboť jako fyzická osoba vykonával bez oprávnění práci řidiče taxislužby, a to konkrétně dne 16. 2. 2016 kolem 22.40 hodin v ulici X.. Za uvedený skutek uložil úřad městské části stěžovateli jako sankci pokutu ve výši 15 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu přepravy osob vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče pro cizí potřebu, a to na dobu šesti měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Uskutečněná jízda byla podle správního orgánu prokázána. Sledovat pohnutky cestujících není předmětem správního řízení (stěžovatel namítal, že se stal obětí provokace, neboť oba cestující byli taxikáři a městská policie čekala na místě příjezdu; na místě navíc celou situaci natáčela další osoba, která pak úkon policie ukazovala na internetu). Uvedeného přestupku se může pachatel dopustit jen jedním skutkem. Služba Uber je podle správního orgánu plně srovnatelná s taxislužbou. Sankci zákazem činnosti uložil správní orgán na nejnižší hranici zákonné sazby. Zároveň nebylo prokázáno, že by se stěžovatel pokoušel získat oprávnění k výkonu práce taxislužby. 3. Proti popsanému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí vydané úřadem městské části potvrdil. Provedenými důkazy bylo potvrzeno, že stěžovatel provozoval taxislužbu ve smyslu zákona o silniční dopravě, přičemž je zřejmé, že tak činil neoprávněně. Sankci považoval magistrát za přiměřenou, neboť se zvyšuje četnost řidičů, kteří neoprávněně provozují taxislužbu. Proto je namístě (podobně jako v obdobných případech) uložit rovněž sankci zákaz činnosti. 4. Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel správní žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Potvrdil závěr správních orgánů, že služba Uber je výkon taxislužby, což vyplývá rovněž z judikatury Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. S námitkou nepřiměřenosti uložených sankcí se soud neztotožnil. Předložil-li stěžovatel rozhodnutí o obdobných deliktech s mírnějšími sankcemi, pak soud zdůraznil, že šlo o rozhodnutí jiných městských částí. Navíc se některé z popisovaných případů podstatně lišily. Dvě předložená rozhodnutí, v nichž byla uložena mírnější sankce, byla ze začátku roku 2016, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno 12. 12. 2016. Přísnější sankce pozdějších rozhodnutí odpovídají argumentaci o zvyšující se četnosti daného přestupku, a tedy i potřebě přísnějších sankcí. Argumentaci správních orgánů tak soud nic nevytknul a uložené sankce považoval za přiměřené účelu, který mají splňovat. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. K námitce o nenaplnění znaků skutkové povahy předmětného deliktu Nejvyšší správní soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1889/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.soud.cz). Je-li tedy prokázáno, že určitá osoba pracovala jako řidič Uberu, přičemž z podmínek této činnosti vyplývá její opakovanost, lze konstatovat, že taková osoba vykonává práci řidiče taxislužby. Není přitom podstatné, kolikrát osoba přepravu vykoná, resp. zda se přeprava vůbec uskuteční. Opačný závěr nelze dovodit ani z legislativního užití slovesa v nedokonavém vidu ("vykonávat" namísto "vykonat"). Jediná prokázaná přeprava je totiž indikátorem dlouhodobější činnosti pro službu Uber. Zákonodárce se posléze rozhodl změnit zákon o silniční dopravě, přičemž to zdůvodnil odstraněním pochybností, zda se řidič dopustí daného přestupku již při jediném provedení přepravy. Avšak i do té doby bylo možné postihovat takové jednání (a praxe správních orgánů to tak činila). Jde-li o uloženou sankci zákazu činnosti, tak správní orgány sice stručným, avšak rozumným způsobem odůvodnily její uložení. Odůvodnění vyšším výskytem podobného jednání není libovůlí. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že soudy se s jeho námitkami vypořádaly toliko odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1889/20. Ten je však podle stěžovatele v rozporu s jinou judikaturou Ústavního soudu a s principy zakotvenými v čl. 8 odst. 2 Listiny. Proto nemůže být takový nález závazný. Závěr Ústavního soudu, podle nějž pouhou registrací stěžovatele u společnosti Uber vzniká výkon práce řidiče taxislužby, odporuje principům vyplývajícím z čl. 40 odst. 2 Listiny. Správní orgány se přitom opakující se činnost řidiče ani nepokusily prokázat. Prokázání jedné jízdy nedokazuje naplnění znaků uvedené skutkové podstaty. Nezbytným znakem tohoto přestupku je trvalost a opakovanost. To vyplývá především z užitého nedokonavého vidu slovesa "vykonává", ale rovněž ze systematického a teleologického výkladu daného ustanovení. To stěžovatel dovozuje z opakujících se závěrů dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu. V napadeném rozhodnutí se s touto skutečností Nejvyšší správní soud nevypořádal a pouze bezmyšlenkovitě odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 1889/20, aniž by se zabýval souladem jeho závěrů s ústavním pořádkem. Ostatně stěžovatelův případ se od tohoto nálezu odlišuje. Nejvyšší správní soud se tak dopustil výkladu právního předpisu v neprospěch obviněného, což je podle stěžovatele v trestním právu nepřípustné. Výklad provedený Nejvyšším správním soudem je v rozporu se zásadou in dubio pro libertate. Ostatně správnost stěžovatelem prosazovaného výkladu potvrdil i zákonodárce, který v novele zákona o silniční dopravě nahradil pojem "vykonává" pojmem "vykoná", a to právě se záměrem postihnout i jednorázové jednání. Sám Nejvyšší správní soud uvedl, že tato novela byla provedena za účelem nepochybnosti o obsahu dané právní normy. Tím však potvrdil, že v těchto případech existovaly pochybnosti o výkladu této normy (in dubio pro libertate). To ostatně potvrdil i soudce Radovan Suchánek ve svém odlišném stanovisku k uvedenému nálezu. 7. Dále stěžovatel namítá, že k uložení sankce došlo v rozporu s principy legality, legitimity a proporcionality. Nejvyšší správní soud se s touto námitkou řádně nevypořádal. Podle stěžovatele nelze připustit odůvodnění uložení přísnější sankce (zákazu činnosti) založené na tom, že se zvyšuje četnost řidičů, kteří neoprávněně provozují taxislužbu. Zákaz činnosti je totiž fakultativní trest, který je nutné ukládat s ohledem na individuální poměry pachatele. K tomu stěžovatel poznamenává, že je prvotrestaným řidičem a uložený delikt mu znemožňuje získat potřebná oprávnění k provozu taxislužby. Aprobováním bezobsažného odůvodnění soudy došlo podle stěžovatele k denegatio iustititae. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva;