IV.ÚS 3427/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3427/17 ze dne 25. 9. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. Evy Valouchové a B. Vladana Valoucha, obou zastoupených Mgr. Alicí Kroutilovou, advokátkou, se sídlem Drnovice 169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017 č. j. 29 Cdo 3355/2015-273, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2014 č. j. 7 Cmo 190/2014-218, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 3 Cm 365/2012-59, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti BASF Stavební hmoty Česká republika s. r. o., se sídlem K Májovu 1244, Chrudim, IČ: 49286242, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 2. listopadu 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Eva a Vladan Valouchovi (dále jen "stěžovatelé" nebo "žalovaní") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") probíhalo pod sp. zn. 3 Cm 365/2012 řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž se obchodní společnost BASF Stavební hmoty Česká republika s. r. o. (dále jen "žalobkyně") domáhala vůči žalovaným plnění z titulu směnky vlastní, vystavené původně jako blankosměnka dnes již zaniklou obchodní společností BARVYPROFI, spol. s r. o. (dále jen "výstavkyně") ve prospěch žalobkyně, znějící na směnečný peníz 723 618 Kč, se splatností dne 5. září 2011. Žalovaní přitom za zaplacení uvedené směnky převzali směnečné rukojemství. 2) Dne 17. září 2012 krajský soud vydal směnečný platební rozkaz č. j. 3 Cm 365/2012-19, kterým žalovaným uložil (mimo jiné) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 588 618 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu ve výši 1 962 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaní podali námitky. 3) Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 3 Cm 365/2012-59 krajský soud rozhodl o námitkách žalovaných tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v plném rozsahu v platnosti. Krajský soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že předmětná směnečná pohledávka nebyla promlčena, daná směnka vznikla v souladu s čl. I § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSŠ"), žalobkyně směnku vyplnila v souladu s písemně uzavřenou dohodou o doplnění blankosměnky a oba žalovaní byli jako směneční rukojmí z této směnky platně zavázáni, pročež jejich námitky shledal jako nedůvodné. 4) Proti rozsudku krajského soudu podali žalovaní odvolání, k němuž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. prosince 2014 č. j. 7 Cmo 190/2014-218 napadený rozsudek co do výroku o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti potvrdil. Vrchní soud se v odvolacím řízení zabýval jednak otázkou, zda byla i s žalovanými, jakožto směnečnými rukojmími, sjednána dohoda o vyplňovacím právu k předmětné blankosměnce. Dospěl přitom k závěru, že v případě obou žalovaných existovala dohoda o vyplnění blankosměnky, a to zásadně stejného obsahu jako dohoda uzavřená mezi žalobkyní a výstavkyní směnky. Za absurdní označil vrchní soud situaci, kdy by žalovaná (jednatelka výstavkyně směnky, která zároveň podepsala dohodu o doplnění blankosměnky) a žalovaný (rovněž jednatel výstavkyně směnky) převzali směnečné rukojemství, aniž by věděli, proč tak činí a aniž by byli zpraveni o obchodních transakcích výstavkyně směnky. Stran otázky, jaký vliv mělo na povinnost žalovaných, jakožto směnečných rukojmí, tvrzení, že údaje o směnečné sumě a splatnosti byly vyplněny, následně "zaběleny" a vyplněny znovu, vrchní soud uvedl, že žalovaní netvrdili, že by jim byla prezentována směnka s jinými údaji, než jaká byla v řízení předložena (čl. I. § 69 SŠZ). Případnou změnu směnečného textu neshledal nedovolenou. 5) Rozsudek vrchního soudu napadli žalovaní dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 31. července 2017 č. j. 29 Cdo 3355/2015-273 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud jednak uzavřel, že závěr vrchního soudu o existenci dohody o vyplňovacím právu mezi výstavkyní směnky a žalovanými odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi a dále dodal, že jestliže žalovaní netvrdili, že směnka byla před údajnou změnou textu vyplněna jinak, než jak byla předložena soudu, nemohly se obecné soudy danou námitkou žalovaných podrobněji zabývat. III. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí především proti usnesení dovolacího soudu. Namítají, že ve svém dovolání předložili hned několik otázek, na jejichž vyřešení rozsudek vrchního soudu spočíval a jimiž se dovolací soud měl věcně zabývat. Protože tak však dovolací soud neučinil, a protože svůj závěr o tom, že stěžovatelé údajně v dovolání nevymezili žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek vrchního soudu závisel a jež by současně splňovala předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nijak nepodložil, zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Jako další námitku pak stěžovatelé formulují výhrady proti postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu dané věci. Jsou přesvědčeni, že obecné soudy při zjišťování, zda si žalovaní byli vědomi, jakou listinu podepisují a zda následně udělili alespoň konkludentně vedlejší účastnici právo k vyplnění blankosměnky, vyšly ze svých vlastních skutkových domněnek. Takový postup při zjišťování skutkového stavu, navíc v situaci, kdy žalovaní dané domněnky soudu vytrvale zpochybňovali, považují stěžovatelé za nepřípustný a vykazující znaky libovůle v soudním rozhodování. Stěžovatelé dále namítají, že krajský i vrchní soud odmítly provést jimi navržené důkazy, jimiž žalovaní chtěli vyvrátit jejich skutkové domněnky. Takový postup obecných soudů stěžovatelé označují za naprosto nepřijatelný a hrubě porušující jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé uvádějí, že již v průběhu sporu před obecnými soudy poukazovali na skutečnost, že předmětná blankosměnka byla vyplněna dvakrát, přičemž již jejím prvním vyplněním se konzumovalo případné vyplňovací právo remitenta. Jestliže žalobkyně následně původní vyplněný text "zabělila" a následně směnku vyplnila znovu, postrádalo takové (další) vyplnění nezbytný podklad v podobě udělení vyplňovacího práva. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že uvedenou námitkou se obecné soudy adekvátně nezbývaly, resp. její smysl nepochopily, a to ani soud dovolací. V uvedeném pochybení spatřují stěžovatelé další z údajných porušení jejich práva na spravedlivý proces obecnými soudy. Dne 6. listopadu 2017 stěžovatelé doplnili svoji stížnostní argumentaci. Stran otázky uplatnění skutkových domněnek soudu při zjišťování skutkového stavu stěžovatelé uvádějí, že předmětná otázka měla být dovolacím soudem připuštěna k jeho přezkumu, neboť skutkové domněnky jsou soudy v případě sporů ze směnek uplatňovány prý často. K uvedenému stěžovatelé předložili právní rozbor předmětné problematiky a doplnili, že v situaci, kdy skutkovou domněnku obecných soudů procesně regulérním způsobem zpochybnili, avšak obecné soudy z ní nadále vycházely a stěžovateli navržené důkazy k prokázání jejich tvrzení neprovedly, porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Co se týče otázky opakovaného vyplnění blankosměnky, stěžovatelé jednak namítají, že daná otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a dále předkládají své vlastní právní posouzení této problematiky s tím závěrem, že vyplňovací právo se konzumuje jeho uplatněním a v dané věci tak předmětná směnka svým opakovaným vyplněním směnkou býti přestala. Protože se dovolací soud danou otázkou - i přes její nastolení - nezabýval, porušil tím právo stěžovatelů na spravedlivý proces. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ú