IV.ÚS 3427/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3427/20 ze dne 12. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., zastoupeného Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2020 č. j. 11 Tdo 851/2020-848, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2019 sp. zn. 15 To 38/2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2019 sp. zn. 7 T 21/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to do práva na spravedlivý proces a na nestranného soudce, a že byly v řízení před obecnými soudy porušeny zásady presumpce neviny a ne bis in idem. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a to dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem krajského soudu byl odsouzen i D. R. Uvedený trestný čin měli spáchat - ve stručnosti vyjádřeno - tím, že společně a ve vzájemné součinnosti s dalšími pravomocně odsouzenými osobami v několika objektech na různých místech v České republice organizovali a řídili pěstování vysoce prošlechtěné rostliny konopí s vysokým obsahem kanabinoidních látek, aby z vypěstovaných rostlin bylo možné následným sušením získat psychotropní látku THC, aniž by přitom k takové činnosti měli povolení. Takto jednali v úmyslu látku distribuovat a z této distribuce získávat finanční prostředky. K pěstování konopí přitom až do zásahu policie využívali nelegálně odebíranou elektrickou energii v objektech jednotlivých pěstíren. 3. Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání jak oba obžalovaní, tak v jejich neprospěch státní zástupkyně. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu uloženého oběma obviněným a odsoudil je k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou (pozn. D. R. byl uložen i trest propadnutí specifikovaných věcí). Odvolání obou obžalovaných vrchní soud zamítl jako nedůvodná. Zpřísnění trestu odůvodnil zjištěním, že u obou obžalovaných neshledal (narozdíl od krajského soudu) podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, neboť použití trestní sazby odnětí svobody stanovené zákonem není v dané věci vzhledem k okolnostem případu nepřiměřeně přísné. Zmírnění trestu nemůže samo o sobě odůvodnit uložení předchozího trestu za dílčí útoky spáchané na území Španělska státním soudem Španělského království. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že oba obžalovaní byli ve Španělsku "fakticky postiženi každý trestem odnětí svobody na tři roky, který jim byl po započtení zhruba dvouleté vazby přeměněn na trest vyhoštění z teritoria státu na dobu pěti let, a dále trestem peněžitým". Tento postih uložený jiným soudem při zvážení vysoké škodlivosti jejich trestné činnosti páchané po delší dobu na více místech, na níž se podíleli jako hlavní organizátoři motivováni zištností, se proto podle vrchního soudu nejeví být okolností, pro kterou by soud měl ukládat tresty odnětí svobody v nižších, než zákonem předpokládaných, sazbách. Vrchní soud však akceptoval postup krajského soudu, který předchozí trest uložený španělským soudem zohlednil právě v tom, že obviněné nezařadil pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, ale toliko do věznice s ostrahou. 4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadeným rozhodnutím vrchního soudu ani jemu předcházejícím postupem nedošlo k porušení zákona ve smyslu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů. Proto bylo dovolání stěžovatele shledáno zjevně neopodstatněným. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle jeho názoru obecné soudy nesprávně posoudily jím páchanou trestnou činnost jako pokračující trestný čin, ač bylo na ni nutno pohlížet jako na trestný čin trvající. Tímto postupem byla porušena zásada ne bis in idem, zakotvená v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť stěžovatel byl odsouzen za stejný trestný čin, za který byl již dříve odsouzen ve Španělsku. Obecné soudy rovněž neaplikovaly § 93 odst. 2 trestního zákoníku, když při ukládání trestu nepřihlédly ke všem trestům, které byly stěžovateli uložené španělským soudem. K nesprávnému závěru obecných soudů, že jde o pokračování v trestném činu, stěžovatel uvádí, že podle jeho názoru naopak všechna popsaná jednání, jichž se měl dopustit, tvoří jeden skutek a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozhodnuté. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3267/16 a ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 3243/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 6. Zásadní porušení svých práv spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým Nejvyšší soud odůvodnil odmítavé usnesení o jeho dovolání. Z textu usnesení je totiž zřejmé, že Nejvyšší soud v převážné části jen okopíroval své usnesení vydané ve věci spoluobžalovaného D. R. Účelem odůvodnění soudního rozhodnutí je ovšem dosáhnout jeho přesvědčivosti a tím i výchovného účinku. Tomuto východisku však Nejvyšší soud shora popsaným postupem nedostál. 7. Stěžovatel dále uvádí, že v jeho věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 7 T 15/2017 byl totiž vynesen rozsudek, kterým tento soud uznal jiné osoby podílející se na trestné činnosti stěžovatele vinnými ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními látkami a jedy. V tomto rozsudku je na několika místech zmiňována role stěžovatele na páchání trestné činnosti těchto osob. Jak ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 7 T 15/2017, tak ve věci stěžovatele rozhodovala soudkyně JUDr. Alexandra Chrdleová. Stěžovatel proto namítá, že tato soudkyně měla takový poměr k věci, že byl způsobilý ohrozit její nestranné rozhodování, neboť si úsudek o vině stěžovatele vytvořila již před začátkem řízení a vyjádřila jej právě v rozsudku vydaném pod sp. zn. 7 T 15/2017. Prolomení nestrannosti jmenované soudkyně podle stěžovatele v této souvislosti plyne i z nálezu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Své pravomoci vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k ochraně ústavnosti, tj. k rozhodování o tom, zda