IV.ÚS 3430/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3430/21 ze dne 15. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. et. PhDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 30 Cdo 2533/2020-543 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2019 č. j. 15 Co 279/2016-521, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 430 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 C 1356/2000. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 18 C 70/2014-247 požadavku stěžovatele na poskytnutí relutární náhrady částečně vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 150 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 27 096 Kč (výrok III.). 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel v celém rozsahu odvolání. V pořadí prvním rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 2. 2017 č. j. 15 Co 279/2016-351 byl změněn rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že žaloba o zaplacení částky 150 500 Kč s příslušenstvím se zamítá a konstatuje se, že v řízení u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení základních práv stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok I.), ve výroku II. byl rozsudek obvodního potvrzen (výrok II.) a vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27 046 Kč (výrok III.). 4. V pořadí první rozsudek městského soudu byl na základě dovolání stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019 č. j. 30 Cdo 2865/2017-452, s odůvodněním, že městský soud se při hodnocení kritéria významu řízení pro stěžovatele jako poškozeného nezabýval splněním jedné ze dvou podmínek pro závěr o litigiózním (sudičském) chování stěžovatele, tj. splněním podmínky neúspěšnosti většiny jím podaných žalob, a ve vztahu k dovolací otázce, zda má soud ve věci rozhodnout obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, se městský soud nezabýval otázkou srovnání se stěžovatelem tvrzeným obdobným případem, a nemohl tak ani řádně posoudit, v jakých znacích se nynější případ od namítaného případu odlišuje, nebo naopak v jakých znacích se s ním shoduje. 5. V další fázi řízení městský soud napadeným, v pořadí již druhým, rozsudkem vydaným v této věci změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 150 500 Kč s příslušenstvím zamítl a konstatoval, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení základních práv stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok I.), ve výroku II. rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 51 929 Kč (výrok III.). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že celkovou délku řízení 15 let a 4 měsíců nelze hodnotit jako přiměřenou. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že k odškodnění stavu nejistoty, resp. psychických útrap ze strachu o výsledek řízení, v daném případě nepostačuje konstatování porušení práva. Městský soud poukázal na to, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ve vztahu ke stejnému typu posuzovaného řízení (ochrana osobních údajů) je stěžovatel, který vede větší množství sporů s vedlejší účastnicí, u prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich v jiné pozici, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Městský soud měl pro danou věc dále za rozhodné, že stěžovatel se domáhal jednak likvidace svých osobních údajů evidovaných vedlejší účastnicí v souvislosti s jeho vstupem do budovy Policie České republiky v Praze 4, dále požadoval, aby soud vedlejší účastnici zakázal, aby při jeho dalších návštěvách zjišťovala a evidovala jeho osobní údaje při vstupu do této budovy, a konečně, aby jí uložil povinnost poskytnout mu bezplatně veškeré informace, které o něm ve všech svých registrech vede. Z hodnoceného řízení je však zřejmé, že vedlejší účastnice v průběhu řízení stěžovateli spolu s návrhem na uzavření smíru sdělila pouze ty informace, které vede v informačním systému datových schránek a ekonomickém informačním systému Ministerstva vnitra, a až na výzvu okresního soudu byly soudu zaslány údaje o stěžovateli vedené v registru obyvatel, v systému evidence cestovních dokladů a občanských průkazů. Ve všech případech šlo o jméno a příjmení, datum narození, pohlaví, rodné číslo a jím hlášené adresy. Městský soud dospěl k závěru, že význam hodnoceného řízení lze hodnotit jako nízký, a s délkou řízení stále méně významný. Stěžovatel si musel být vědom, jaké údaje vedlejší účastnice mohla při zápisu osobních údajů do knihy návštěv z jeho osobního dokladu získat, i toho, že jde o údaje registrované ve všech registrech, ze kterých mu vedlejší účastnice poskytla výpis. Podle městského soudu v daném případě při zhodnocení významu řízení nelze pominout ani skutečnost, že stěžovatel v tomto procesním postavení vede mimořádné množství sporů. Městský soud z evidenčních pomůcek tohoto soudu zjistil, že od roku 2008 projednával přes 250 odvolání stěžovatele ve sporných civilních řízeních, které převážně vedl se státem, ať už jednajícím Ministerstvem spravedlnosti či jinou organizační složkou. Městský soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy význam posuzovaného sporu je z výše uvedených důvodů pro stěžovatele nízký, postačuje k naplnění smyslu přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), v této konkrétní věci konstatování porušení práva. 6. Rozsudek městského soudu ve výrocích I. a II. napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť není přípustné. Nejvyšší soud neshledal aplikaci § 31a zákona č. 82/1998 Sb., na konkrétní případ (co do kritéria významu řízení), provedenou městským soudem v daných okolnostech stěžovatelovy návštěvy budovy Policie České republiky, zjevně nepřiměřenou. K námitce, že peněžité zadostiučinění se nepřiznává jen výjimečně a nepeněžité zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má jen podpůrnou a preventivní funkci, podle níž se měl městský soud odchýlit od v dovolání uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, Nejvyšší soud sice přisvědčil stěžovateli v jeho obecném odkazu na judikaturu ohledně výjimečně nepřiznávaného zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení, shledal-li však městský soud podmínky právě pro výjimečné nepřiznání finanční kompenzace újmy za nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud jeho úvahu posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Městský soud měl totiž za nesporné, a potvrzené i stěžovatelem, že ten vede velké množství řízení proti státu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1661/2013 a v usnesení ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3725/2013 [podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1129/14 a ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 2578/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], Nejvyšší soud dovodil, že nelze zcela odhlédnout