IV.ÚS 3433/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3433/24 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti El NIŇO BEVERAGES, a. s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2024 č. j. 30 Cdo 2213/2024-255, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2024 č. j. 11 Co 67/2024-242 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 2023 č. j. 20 C 194/2017-223, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 12. 2008 č. j. 19 Cm 153/2008-23 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zdržet se při svých obchodních aktivitách užívání slova "Duracell" pro energetické nápoje nebo v souvislosti s energetickými nápoji a zdržet se výroby, distribuce a prodeje energetických nápojů pod označením Duracell a jejich uvádění na trh. Dne 23. 1. 2009 zadržel Celní úřad Kolín (dále jen "celní úřad") celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů Duracell (dále jen "zboží") ve vlastnictví stěžovatelky. Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010 celní úřad uložil stěžovatelce správní trest pokuty ve výši jeden milion Kč a rozhodl o propadnutí zboží. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno, stěžovatelka posléze neuspěla ani se správní žalobou u městského soudu. Nejvyšší správní soud však vyhověl kasační stížnosti stěžovatelky a rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 č. j. 10 As 157/2014-39 zrušil předcházející rozsudek městského soudu o zamítnutí správní žaloby i předcházející rozhodnutí celního úřadu a současně zastavil řízení o správním deliktu vedeném proti stěžovatelce. Zboží bylo dne 5. 12. 2011 zlikvidováno a celní úřad rozhodnutím ze dne 27. 3. 2012 uložil stěžovatelce také povinnost nahradit náklady likvidace ve výši 59 148 Kč. 3. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 519 804,54 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé z nezákonného rozhodnutí celního úřadu ze dne 6. 8. 2010, kterým jí byl uložen trest propadnutí věci, přičemž zboží bylo posléze zlikvidováno. Škodu představovaly náklady na výrobu prázdných plechů a víček u zboží. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky (opětovně) zamítl (jeho předcházející rozhodnutí ve věci zrušil městský soud po zásahu Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 22. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 3674/2021-172). Obvodní soud uzavřel, že celní úřad nebyl oprávněn k provedení likvidace zboží a shledal odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a skutečností, že na jeho základě došlo k likvidaci majetku stěžovatelky. Ve vazbě na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3674/2021-172, obvodní soud uzavřel, že obaly jsou neobchodovatelné s ohledem na jejich vzhled a k tomu se vážící omezení předběžným opatřením, nicméně mohou mít určitou hodnotu jako zdroj druhotné suroviny. Posuzoval proto, jakou mají hodnotu jako zdroj druhotných surovin. Obvodní soud stěžovatelku podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), poučil o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání, ze kterých by vyplývala hodnota obalového materiálu (185 941 kusů plechovek), případně hmotnost použitého hliníku, a také náklady, které vzniknou při likvidaci obsahu plechovek a zajištění prodeje obalu jako zdroje druhotných surovin. Stěžovatelka navrhla k důkazu internetovou nabídku obchodní společnosti Kovošrot Lorenz, s. r. o., a obchodní společnosti Bako, s. r. o. Tyto internetové stránky však obsahovaly pouze obecné informace o výkupu druhotných surovin, bez vazby na projednávanou věc, tedy určení hodnoty obalového materiálu označeného stěžovatelkou. Stěžovatelka dále navrhla k důkazu vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika ceny a odhady ke zjištění ceny kovového hliníkového odpadu, avšak ani přes poučení nezaplatila zálohu uloženou jí usnesením ze dne 22. 8. 2023 č. j. 20 C 194/2017-204, ve spojení usnesením ze dne 14. 9. 2023 č. j. 20 C 194/2017-209. Obvodní soud proto s odkazem na § 141 odst. 1 o. s. ř. důkaz znaleckým posudkem neprovedl a žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene ohledně vzniku škody a její výše. 4. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, avšak městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Konstatoval, že obalový materiál byl zpracován na konečný výrobek obsahující nápoj a na svém obalu byl opatřen nekalosoutěžními znaky, v důsledku čehož se stal neobchodovatelným, za což vedlejší účastnice neodpovídá. To však nevylučuje možnost prodeje obalového materiálu jako druhotné suroviny. Obvodní soud proto správně vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů ke zjištění hodnoty obalového materiálu. Ztotožnil se s hodnocením obvodního soudu, že tuto hodnotu nelze dovodit pouze z obecné informace obsažené v internetových nabídkách výše uvedených obchodních společností. Důkaz znaleckým posudkem nemohl být v řízení proveden, neboť stěžovatelka ani přes výzvu a poučení neuhradila zálohu na provedení tohoto důkazu. Za tohoto stavu obvodní soud správně uzavřel, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno o vzniku škody a její případné výši. Pro úplnost městský soud uvedl, že vzhledem k vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu nemůže obstát argumentace stěžovatelky, že mohla prodat zboží odběratelům mimo členské státy Evropské unie. 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu napadeným usnesením odmítl. Odkázal na závěry svého dřívějšího rozsudku v téže věci č. j. 30 Cdo 3674/2021-172 a závěry obsažené v rozsudku ze dne 28. 7. 2023 vydaném v související věci č. j. 30 Cdo 1191/2023-332. Stěžovatelka vztahuje svůj nárok na náhradu škody k hodnotě obalového materiálu, jehož vlastnictví byla v důsledku nezákonného rozhodnutí a následné likvidace zbavena. Stěžovatelka pominula, že obalový materiál byl zpracován na konečný výrobek obsahující nápoj, a na svém obalu byl opatřený nekalosoutěžními znaky. V důsledku toho se výrobek stal neobchodovatelný, a to i mimo území Evropské unie, což ovšem nevylučuje, že i tak mohl mít určitou hodnotu jakožto zdroj druhotné suroviny. Tuto hodnotu (výši škody) stěžovatelka neprokázala. Obvodní soud i městský soud ve svých rozsudcích vycházely ze závazného právního názoru vysloveného v dřívějším rozsudku Nejvyššího soudu i z jeho dřívější rozhodovací praxe, od níž není důvod se odchylovat. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka shrnuje průběh řízení před soudy a předcházející postup celního úřadu. Namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její výše uvedená základní práva a svobody, a že tato rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Předesílá, že si lze stěží představit "flagrantnější případ způsobení škody státem a jeho orgány", kdy je prokázána jak nezákonnost rozhodnutí celního úřadu, tak příčinná souvislost a vzniklá škoda, avšak stěžovatelce je odpíráno právo na soudní ochranu. Uvádí, že zboží vyrobila v dobré víře a uskladnila jej za účelem exportu mimo státy Evropské unie, a to ještě před vydáním předběžného opatření. Soudy naproti tomu "vytváří dojem", že stěžovatelka chtěla distribuovat zboží na území České republiky nebo Evropské unie. Ke dni zadržení zbývalo do expirace zboží 19 měsíců, nikoliv 7 dnů, jak uvádí ve svých rozhod