IV.ÚS 3436/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3436/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou, sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 29. září 2021 č. j. 54 Co 200/2021-52 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. června 2021 č. j. 11 C 112/2021-41, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") a výroku II. rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zákaz libovůle, princip dělby moci a vázanost výkonu státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy. II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatel se žalobou podanou dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, domáhal, aby z exekuce vedené proti povinnému Vítu Bartoškovi ve prospěch vedlejší účastnice soudním exekutorem JUDr. Igorem Ivankem, Exekutorský úřad Praha, byla vyloučena movitá věc (televizor LG), která byla soudním exekutorem pojata do soupisu movitých věcí. Uvedl, že předmětný televizor je jeho vlastnictvím, nikoli vlastnictvím povinného, a že jej zapůjčil Ing. Naděždě Sládkové, v jejímž vlastnictví je byt, v němž byl soupis věcí soudním exekutorem proveden. O žalobě rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2021 č. j. 11 C 112/2021-41 tak, že rozhodl o vyloučení předmětného televizoru z exekuce (výrok I.), neboť dospěl k závěru, že vlastníkem televizoru je stěžovatel a svědčí mu tedy právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, a dále nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu jeho nákladů (výrok II.), když shledal, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné podle § 150 občanského soudního řádu, pro které je namístě, aby si své náklady nesl každý z účastníků ze svého. 4. Proti nákladovému výroku II. se stěžovatel odvolal. Krajský soud však ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl o tom, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II.). V odůvodnění poukázal na judikaturu Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů v řízeních o žalobách podle § 267 občanského soudního řádu, zejména pak na závěry, které Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 292/07. Krajský soud dále uvedl, že vedlejší účastnice nebyla před podáním předmětné žaloby stěžovatelem ani soudním exekutorem vyrozuměna o tom, že vůbec a na základě jakých skutečností a důkazů se stěžovatel dovolává svého vlastnického práva k předmětnému televizoru, a tudíž neměla před podáním žaloby možnost tuto otázku sama posoudit a podání žaloby případně zabránit. Příčina uplatnění žaloby tak dle krajského soudu nespočívala na straně vedlejší účastnice, a proto bylo v souladu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v předmětném nálezu namístě aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení § 150 občanského soudního řádu, jak správně učinil okresní soud. III. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas se závěry soudů obou stupňů, že ve věci jsou dány důvody dle § 150 občanského soudního řádu, pro které je namístě nepřiznat mu právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel v této souvislosti odmítl názor okresního soudu, že pokud vedlejší účastnice (žalovaná) nebyla uvědoměna ani přítomna soupisu movitých věcí, bylo na stěžovateli, aby vedle podání návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu současně navrhl a své vlastnictví prokázal i vedlejší účastnici. Tomuto tvrzení stěžovatel oponoval námitkou, že to byla vedlejší účastnice, která si vybrala osobu soudního exekutora, tudíž si mohla i vymínit, aby ji soudní exekutor uvědomoval o provádění soupisu movitých věcí či o podaných návrzích na vyškrtnutí věci. Stěžovatel dále poukázal na to, že občanský soudní řád nestanoví pro žaloby dle § 267 občanského soudního řádu povinnost obdobnou povinnosti dle § 142a odst. 1 téhož zákona, tedy povinnost vyzvat žalovaného ke splnění žalované povinnosti, resp. v podmínkách dle § 267 občanského soudního řádu k dání příkazu soudnímu exekutorovi, aby předmětná movitá věc byla z exekuce vyloučena. Vyžadovaly-li soudy splnění takové povinnosti v nyní souzené věci, postupovaly, dle názoru stěžovatele, nad rámec zákona. Stěžovatel poukázal také na to, že podání vylučovací žaloby a jí předcházejícího návrhu soudnímu exekutorovi na vyškrtnutí věci ze soupisu je zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, omezeno poměrně krátkými (třicetidenními) lhůtami, a není proto namístě, aby byl žalobce zatěžován ještě povinností před podáním žaloby žalovanému cokoli notifikovat, navíc nad rámec zákona. Učinily-li tak soudy, dopustily se tím soudcovské normotvorby, čímž porušily pravidla dělby moci ve státě. Za klíčový pak stěžovatel označil rovněž argument, že v souzené věci byla v postavení žalovaného, stejně jako v postavení soudce, vedlejší účastnice. Aby stěžovatel mohl podat žalobu, musel navíc uhradit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Přestože byl se svou žalobou úspěšný, stát si zaplacený soudní poplatek ponechal, tudíž na neoprávněné exekuci ještě vydělal, což stěžovatel vnímá jako krajně nespravedlivé. Stěžovatel konečně poukázal též na to, že předmětná exekuce, v jejímž rámci byl jeho televizor pojat do soupisu, byla v době podání ústavní stížnosti nepravomocně zastavena, neboť exekuční soud dospěl k závěru, že podstata exekvovaných pohledávek není slučitelná s principy demokratického právního státu, neboť předmětné platební povinnosti byly povinnému uloženy jako občanskoprávní sankce bránící socialistickou zákonnost. IV. 6. Ústavní soud podle zákona o Ústavním soudu posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. V. 7. V nyní posuzované věci bylo předmětem ústavní stížnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení o excindační (vylučovací) žalobě stěžovateli. Základní teze, jimiž se rozhodování o těchto nákladech řídí, formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669), na který odkazoval rovněž krajský soud v nyní napadeném rozhodnutí. Ústavní soud v tomto nálezu na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval". 8. Jak Ústavní soud v předmětném nálezu uvedl, záleží tedy v prvé řadě na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud v minulosti v řadě případů shledal ústavně konformním postup, kdy byla úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1750/13 ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2560/12 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3178/12 ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3473/11 ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2106/11 ze dne 19. 8. 2011, sp. zn. III