IV.ÚS 3437/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3437/19 ze dne 17. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 sp. zn. 9 To 229/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli je u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že se nevhodně choval k nezletilé dceři své partnerky, a sice ji bil otevřenou dlaní, kopal ji do nohou, říkal jí, že ji zmlátí, až jí poteče krev, měl na ni různé sexuální narážky a opakovaně jí nevhodně osahával prsa i zadek, apod. V důsledku všeho tohoto jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. 3. Usnesením ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 3 T 45/2017 postoupil obvodní soud trestní stíhání stěžovatele Úřadu městské části Praha 4 k projednání věci jako přestupku. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 9 To 241/2018 bylo usnesení obvodního soudu zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Dle městského soudu obsahovalo hodnocení důkazů podstatné rozpory a nalézací soud se s některými okolnostmi opomněl vypořádat. Jeho rozhodnutí tak označil odvolací soud za nepřezkoumatelné. Výpovědi svědků soud nehodnotil a věnoval se míře nevhodnosti jednání stěžovatele. Ve výpovědi poškozené neshledal soud žádné relevantní rozpory, naopak bylo zřejmé, že soud v podstatné části poškozené uvěřil. 4. Obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 3 T 45/2017 stěžovatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Toto rozhodnutí zrušil městský soud usnesením ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. 9 To 92/2019 a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání. Z rozhodnutí obvodního soudu nebylo dle odvolacího soudu zřejmé, z jakých skutečností nově dovodil nevěrohodnost poškozené. Mezi oběma rozhodnutími nalézacího soudu je tak nedůvodný rozpor. Sám obvodní soud uvedl, že z nově provedených důkazů (výpověď stěžovatele a znalkyň) nevyplynuly žádné nové okolnosti. Změna hodnocení klíčového důkazu tedy musí být řádné odůvodněná. 5. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. 3 T 45/2017 zprostil znovu stěžovatele obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. Tento rozsudek zrušil městský soud usnesením napadeným ústavní stížností a zároveň podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla u obvodního soudu projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Odůvodnění zrušeného rozsudku považoval městský soud za nedostatečné a není z něj zřejmé, z jakých nových skutečností obvodní soud vycházel, když jsou jeho poslední závěry v zásadním rozporu s jeho předchozími závěry. Obvodní soud v podstatě zopakoval chyby, pro něž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí. Uvedl, že poškozená se od své výpovědi odchýlila, avšak neuvádí v čem, a především, jak je toto její chování podstatné. V tomto směru městský soud poukázal na několik příkladů nesprávného hodnocení rozporů ve výpovědi poškozené, které nebyly ze strany obvodního soudu dostatečně odůvodněny. Řadu důkazů pak obvodní soud i v tomto rozhodnutí přehlédl. V podrobnostech odkázal rovněž na předchozí kasační rozhodnutí. V dané věci pak byly dle městského soudu splněny podmínky pro změnu rozhodujícího senátu. Zejména konstatoval, že obvodní soud opakovaně nerespektoval výtky stran pochybení při hodnocení důkazů, když především hodnotil bez odůvodnění zcela odlišně důkazy, aniž by v dokazování došlo k jakékoliv významné změně. Vzhledem k tomu, že jde již o třetí chybné rozhodnutí, bylo dle městského soudu zřejmé, že obvodní soud není schopen vyhodnotit všechny důkazy v souladu se zákonnými zásadami a je tedy namístě změnit rozhodující senát. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že pro změnu rozhodujícího senátu nebyly splněny zákonné a ústavní podmínky. Městský soud vytýkal obvodnímu soudu výlučně způsob hodnocení důkazů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo jen vyjádřením vlastních úvah odvolacího soudu o hodnocení důkazů, aniž by je tento soud sám provedl. Stylizuje se tak do role žalobce. Nebere navíc v potaz, že nalézací soud nemůže v novém řízení založit své úvahy na dříve provedených důkazech, neboť bude muset provést důkazy nové. Celý postup odvolacího soudu nelze dle stěžovatele považovat za nestranný, nezaujatý a legitimní. Při zvažování opatření změny rozhodujícího senátu neaplikoval městský soud test proporcionality. Dle názoru stěžovatele nesplňuje takový zásah ani požadavek vhodnosti, ani požadavek potřebnosti. Některé požadavky odvolacího soudu nemůže nalézací soud dle stěžovatele respektovat, neboť jsou v rozporu s trestním řádem a ústavními zásadami. Nalézací soud se dle názoru stěžovatele s předloženými výtkami dostatečně vypořádal a tím své povinnosti učinil zadost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí. Zároveň stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 8. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K tomu Ústavní soud připomíná, že zpravidla je povolán rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn nadřízeného soudu dle § 262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, protože proti tomuto rozhodnutí nelze brojit žádným opravným prostředkem [srov. např. nálezy ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 (N 66/26 SbNU 193), ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391), ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14, ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 10. Z ustálené judikatury, na jejíž obsáhlé závěry Ústavní soud stěžovatele pro stručnost odkazuje, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu je mimořádným procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391)]. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat v rámci mu zákonem svěřených kompetencí. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochyben