IV.ÚS 344/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 344/06 ze dne 28. 7. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelek M. D. a Mgr. B. D., zastoupených JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005, takto: I. V řízení se pokračuje. II. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se M. H., právní předchůdkyně stěžovatelek M. D. a Mgr. B. D., domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006. Jelikož bylo zjištěno, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto, Ústavní soud usnesením č. j. IV ÚS 344/06-10 ze dne 31. 7. 2006 řízení o ústavní stížnosti přerušil. Dne 29. 8. 2007 obdržel Ústavní soud sdělení notáře L. P., z nějž vyplynulo, že stěžovatelka M. H. dne 5. 3. 2007 zemřela a jejími právními nástupkyněmi se staly M. D. a B. D. Dne 7. 3. 2008 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v němž JUDr. Ladislav Labancz informoval Ústavní soud o tom, že dovolání M. H. bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007 zamítnuto a současně předložil plné moci, zmocňující jej k zastupování jejích právních nástupkyň. K výzvě Ústavního soudu předložil dne 13. 3. 2009 právní zástupce stěžovatelek pravomocné usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. 24 D 256/2007-173 ze dne 9. 2. 2009, v němž byly stěžovatelky M. D. a B. D. označeny za dědice po zemřelé M. H. Jelikož již odpadla překážka v podobě souběžně běžícího dovolacího řízení a současně bylo postaveno najisto, kdo se stal právním nástupcem M. H., rozhodl Ústavní soud, že v řízení o ústavní stížnosti se pokračuje. Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že M. H. (dále jen "žalobkyně") podala dne 30. 10. 2000 u okresního soudu žalobu, v níž požadovala, po příslušných změnách petitu, aby byla Školnímu statku Hořice (dále jen "vedlejší účastník") uložena povinnost uhradit jí částku 242 661,30 Kč s příslušenstvím jako náhradu za živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Rozsudkem okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-255 ze dne 27. 9. 2004, ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 25 Co 676/2004-281 ze dne 11. 5. 2005, bylo žalobě co do částky 121 330,65 Kč, tzn. v rozsahu jedné poloviny uplatněného nároku, vyhověno, ve zbytku byla věc uvedeným rozsudkem krajského soudu vrácena okresnímu soudu k novému projednání. Žalobkyně následně rozšířila žalobní petit o částku 169 968 Kč s příslušenstvím, představující sumu, jíž vedlejší účastník, dle názoru žalobkyně neoprávněně, vyplatil z titulu § 20 zákona o půdě J. V., právní nástupkyni po zemřelé J. E. Rozsudkem okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 121 330,65 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na účet České republiky - Okresního soudu v Jičíně soudní poplatek ve výši 9 710,- Kč (výrok IV.). Co do částky 169 968,-Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.), přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud následně rozsudkem č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba zamítá, a výrok II. rozsudku jako věcně správný potvrdil. Současně krajský soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího řízení v částce 42 863,80 Kč a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost uhradit České republice - Okresnímu soudu v Jičíně soudní poplatek ve výši 4 860.- Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení před okresním soudem zůstal nezměněn. Dovolání žalobkyně, směřující jak proti měnícímu, tak proti potvrzujícímu výroku rozsudku krajského soudu, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007 jako nedůvodné zamítnuto. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti namítaly porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež spatřovaly v tom, že v řízení před obecnými soudy byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, a to zejména pokud šlo o včasnost, formu a rozsah uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář J. E., a dále v nesprávném právním posouzení nároku žalobkyně. Stěžovatelky se domnívaly, že obecné soudy měly provést důkaz grafologickým posudkem, jímž by bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že podpis J. E. na žádosti ze dne 20. 12. 1992 nebyl pravý, což ostatně bylo zřejmé i z jiných předložených písemností. Okresní soud tento důkaz neprovedl, neboť jej považoval za nadbytečný, vzhledem k závěru, že J. E. uplatnila svůj nárok opožděně. Krajský soud však považoval uplatnění nároku J. E. za včasné, měl proto s ohledem na změnu právního náhledu předmětný důkaz provést. Dle stěžovatelek tak byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť krajský soud nezohlednil námitky žalobkyně. S názorem krajského, resp. Nejvyššího soudu, že uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona o půdě nemusí mít písemnou formu, se stěžovatelky neztotožnily, přičemž odkázaly na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/97 a I. ÚS 165/2000. Krom toho ani Nejvyšší ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí konkrétně neuvedly, kdy a jakou formou měla J. E. o náhradu požádat. Tvrzení Nejvyššího soudu, že i žalobkyně považovala nárok za uplatnitelný ústně, bylo dle stěžovatelek mylné. Stěžovatelky dále konstatovaly, že nebyl řádně zjištěn rozsah, v němž J. E. svůj nárok uplatnila, neboť obecné soudy si ani přes opakovaná upozornění nevyžádaly přílohu k žádosti o proplacení inventáře ze dne 20. 12. 1992, na níž bylo v žádosti odkazováno. Dle stěžovatelek však bylo zřejmé, mj. i z výpovědi svědkyně J. V., že J. E. ve své žádosti neuplatnila nárok na náhradu v plném rozsahu a nezahrnula do něj kompenzaci za pronajatou půdu a dva koně. Její nárok proto v důsledku včasného neuplatnění v tomto rozsahu propadl a její podíl v souladu s § 21 zákona o půdě "přirostl" k podílu druhé oprávněné osoby, tzn. žalobkyně. Stěžovatelky dále poukázaly na vadný postup okresního soudu, který ve věci rozhodoval několikrát a přestože mu krajský soud uložil, aby se zabýval otázkou, zda žalobkyni náleží celý restituční nárok a aby vyzval vedlejšího účastníka k doplnění tvrzení a označení důkazů prokazujících, zda a jaký nárok u něj J. E. uplatnila, tento tak neučinil. Okresní soud se rovněž nezabýval tím, zda vedlejší účastník vyplatil náhradu J. V. oprávněně, neboť předmětný nárok nebyl projednán v dědickém řízení a jmenovaná nebyla jedinou dědičkou. Stěžovatelky konečně namítly i nesprávné právní posouzení věci, a to v důsledku chybné interpretace ustanovení § 20 zákona o půdě obecnými soudy. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98 je právo na náhradu za živý a mrtvý inventář svázáno s právem na vydání nemovitosti. Veškeré nemovitosti, původně patřící rodičům žalobkyně, manželům V., byly přitom vydány pouze žalobkyni a nikoliv J. E. či J. V. Žalobkyně nemohla tuto námitku uplatnit dříve, neboť teprve dne 18. 1. 2006, tedy až poté, co byl vydán rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005, nabylo právní moci usnesení krajského soudu ze dne 1. 11. 2005 o smíru ve věci žaloby na zrušení darovací smlouvy, na jehož základě byly předmětné pozemky žalobkyni navráceny. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1883/2006-384 ze dne 27. 6. 2007, rozsudek krajského soudu č. j. 25 Co 546/2005-361 ze dne 15. 3. 2006 a rozsudek okresního soudu č. j. 7 C 155/2000-320 ze dne 5. 10. 2005 svým nálezem zrušil. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelky sice výslovně nenavrhly zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, neboť v doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 3. 2008 bylo odkázáno na návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v němž bylo požadováno toliko zrušení rozsudku okresního a krajského soudu, nicméně vzhledem k tomu, že na titulní straně přípisu ze dne 4. 3. 2008 byl rozsudek Ne