IV.ÚS 344/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 344/24 ze dne 27. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Karla Pressla, zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 2910/2023-578 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2023 č. j. 10 Co 16/2023-531, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obce T., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Podle stěžovatele vydaná rozhodnutí porušují jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Okresního soudu Plzeň-sever domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 107 100 Kč spolu s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení spočívající v bezplatném užívání pozemků v kat. úz. T. ve vlastnictví stěžovatele. Na pozemcích je postavena účelová komunikace, parkovací místa, další infrastruktura (osvětlení, odkalovací hydrant apod.) a inženýrské sítě. Tuto komunikaci, včetně sedmi parkovacích míst a vjezdů k jednotlivým domům, vybudoval předchozí vlastník komunikací, Ivan Zátura. Činil tak v souvislosti s výstavbou šesti rodinných domů, přičemž měl rovněž v úmyslu převést pozemky s komunikací do vlastnictví vedlejší účastnice za symbolickou 1 Kč. Jakkoliv k tomuto převodu vzhledem k finančním problémům předchozího vlastníka nedošlo, deklaroval předchozí vlastník úmysl přenechat komunikaci veřejnému užívání, což také učinil. Stěžovatel jako vlastník jednoho z domů, kterým komunikace slouží, nabyl vlastnické právo k pozemkům na základě příklepu v elektronické dobrovolné dražbě dne 20. 11. 2018. Této dražby se stěžovatel podle svého tvrzení zúčastnil, aby vyloučil riziko spekulativního nákupu třetí osobou ve chvíli, kdy zjistil, že se dražby neúčastní obec - vedlejší účastnice. Vzhledem k tomu, že se pozemky nacházejí na území vedlejší účastnice, a že tyto pozemky mají podle stěžovatele charakter veřejného prostranství podle zákona o pozemních komunikacích, má vůči vedlejší účastnici nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 3. Okresní soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. Zabýval se zejména charakterem pozemků, přičemž uzavřel, že pozemky jsou místní komunikací a zároveň jsou veřejným prostranstvím, protože jde nejen o příjezdovou cestu, ale i o parkovací stání a veřejnou zeleň. Dovodil přitom, že vzhledem k závěru, že jde o místní komunikaci, u kterých zákon vyžaduje vlastnictví obce, zůstávají vztahy mezi účastníky nedořešeny. Uvedené však podle okresního soudu nemá vliv na posouzení nároku stěžovatele, a z toho důvodu nárok na vydání bezdůvodného obohacení stěžovateli přiznal. 4. Proti rozhodnutí okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 10 Co 16/2023 rozhodnutí okresního soudu změnil a to tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se především neztotožnil se závěrem okresního soudu o charakteru pozemků. Jako nesprávný označil odvolací soud závěr, že jde o místní komunikaci. Za klíčovou považoval odvolací soud skutečnost, že vlastníkem pozemků je stěžovatel, tedy nikoliv vedlejší účastnice jako obec. Podle zákona vlastníkem místní komunikace musí být obec. Vzhledem k tomu, že tak tomu v tomto případě nikdy nebylo, nelze pozemky považovat za místní komunikaci. Dále odvolací soud konstatoval, že o zařazení cesty do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace nebylo nikdy vydáno správní rozhodnutí. Cestu však připadá v úvahu posoudit jako účelovou komunikaci. Odvolací soud proto dále zkoumal naplnění podmínek pro vznik účelové komunikace a dovodil, že v rozhodném období byla cesta veřejně přístupnou účelovou komunikací, za níž náhrada dle ustálené soudní praxe nepřísluší. Stěžovatel navíc neunesl břemeno ohledně tvrzení, že pozemky jsou veřejným prostranstvím, a z toho důvodu vedlejší účastnici nevzniklo bezdůvodné obohacení. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2023 odmítl. Nejvyšší soud pro posouzení nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení nepovažoval za určující závěr odvolacího soudu, podle kterého pozemky mají charakter veřejného prostranství. Za rozhodující naopak považoval, že se na pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Existence veřejně přístupné účelové komunikace umožňuje její obecné užívání, aniž by za něj příslušela náhrada. V konkrétním případě předchozí vlastník nemovitostí je věnoval k bezplatnému veřejnému užívání. Vzhledem k tomu, že udělený souhlas k obecnému užívání nelze jednostranně odvolat, následné aktivní kroky stěžovatele, jejichž cílem je zamezit přístup na účelovou komunikaci, nemohou mít v soukromoprávní sféře vliv na užívání. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel považuje za protiústavní názor obecných soudů, podle kterého vlastník pozemku, jehož součástí je veřejně přístupná účelová komunikace, nemá nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Tento závěr nemůže obstát ve chvíli, kdy v případech veřejného prostranství je vydání bezdůvodného obohacení soudy přiznáváno, a tato judikatura má být i podle názoru Ústavního soudu aplikována v případech účelových komunikací [zde zejm. s odkazem na nález ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379)]. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti závěru, že předchozí vlastník pozemků věnoval vedlejší účastnici komunikaci do bezplatného užívání, když současně vyjednával o uzavření smlouvy, k čemuž následně nedošlo. I pokud by soudy nicméně dospěly k závěru, že předchozí vlastník věnoval účelovou komunikaci k veřejnému užívání, přičemž by tento úkon zahrnoval i vzdání se práva na vydání bezdůvodného obohacení, je v rozporu s čl. 11 Listiny dovozovat, že takový úkon zavazuje i stěžovatele, který pozemky včetně účelové komunikace zakoupil v dražbě. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud ve své judikatuře zastává doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, čemuž koneckonců odpovídá i role Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti. Ústavní soud z těchto důvodů nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z pohledu porušení "běžné" zákonnosti nebo nesprávnosti, ale zabývá se toliko tím, zda při aplikaci práva nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, (N 91/33 SbNU 377), dále nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, (N 98/15 SbNU 17)]. 9. V dané věci jde především o posouzení, zda obci může vznikat bezdůvodné obohacení spočívající v existenci veřejně přístupné účelové komunikace, která se nachází na jejím území, ale není v jejím vlastnictví. Klíčovou roli zde hraje podmínka souhlasu s omezením vlastnického práva. K povaze souhlasu a jeho nezbytnosti se již Ústavní soud v minulosti vyjadřoval, přičemž dovodil "že v případech, v nichž zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, lze je ústavně konformně omezit pouze se souhlasem vlastníka, čili existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§ 19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Zákon o pozemních komunikacích však toto omezení nespojuje s poskytnutím finanční náhrady. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud dovodil, že jeho jediný ústavně konformní výklad je ten, že s takovým omezením vlastnického práva musí vlastník příslušného pozemku souh