IV.ÚS 3442/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3442/20 ze dne 9. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Václava Ježka, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020 č. j. 30 Cdo 2474/2020-180, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020 č. j. 30 Co 90/2020-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. prosince 2019 č. j. 19 C 216/2018-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění ve výši 560 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Zadostiučinění požadoval za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 27 K 54/2002. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl v částce 177 450 Kč a ve zbylé částce 382 550 Kč ji zamítl. Zjistil, že stěžovatel byl účastníkem konkurzního řízení vedeného krajským soudem, v němž po dobu patnácti let a jednoho měsíce (od 23. 12. 2002 do 27. 1. 2018) vystupoval jako úpadce. Významný vliv na délku konkurzního řízení měl incidenční spor, o němž se u krajského soudu vedlo řízení od 13. 6. 2003 do 7. 5. 2015. V řízení o incidenčním sporu rozhodoval třikrát soud prvního stupně a třikrát odvolací soud, rozsudek prvního stupně byl opakovaně rušen pro nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, proběhlo 22 ústních jednání. V řízení o incidenčním sporu obvodní soud identifikoval řadu období nečinnosti a shledal, že bylo nepřiměřeně dlouhé. Základní částku zadostiučinění za první dva roky délky řízení a za každý následující rok určil ve výši 18 000 Kč, základní částka činila celkem 253 500 Kč a byla snížena o 30 % z důvodu složitosti sporu. 3. Rozsudek obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem. Ztotožnil se se závěrem o složitosti posuzovaného konkurzního řízení a upozornil, že velkou složitost vykazovalo zejména vnořené incidenční řízení, ve kterém šlo o komplikované majetkové vypořádání smlouvy o sdružení. Snížení základní částky o 30 % z důvodu složitosti, k němuž dospěl obvodní soud, městský soud považoval za nízké. Složitosti věci podle městského soudu odpovídá snížení o 50 %. Na druhou stranu základní částku zvýšil o 10 %, protože v řízení o incidenčním sporu byly rozsudky soudu prvního stupně rušeny pro nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu a pro procesní vady. Zvýšil ji o dalších 10 %, protože stěžovatel vystupoval v konkurzním řízení v pozici dlužníka, pro kterého má konkurzní řízení obecně zvýšený význam, k čemuž městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4502/2011. Protože stěžovatel konkrétně nespecifikoval ani neprokázal, že by řízení ovlivnilo jeho podnikání či osobní život, nebylo namístě z tohoto důvodu základní částku zvyšovat. Městský soud uvedl, že základní částka zadostiučinění měla být snížena o 50 % a dvakrát zvýšena o 10 %, ve výsledku tedy o 30 % snížena. Dospěl tak ke stejné výši zadostiučinění jako obvodní soud, proto jeho rozsudek potvrdil. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. V odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání nezaložila námitka nesprávného posouzení otázky, zda má pro úpadce konkurzní řízení zvýšený význam, protože městský soud se při jejím řešení neodchýlil od závěru v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4502/2011. U námitky, že u jednotlivých kritérií městský soud nedostatečně zohlednil jejich význam pro zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění, stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nezaložila otázka posuzování složitosti řízení, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení patrného z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 30 Cdo 5522/2017 a usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, podle nichž lze konkurzní řízení považovat za objektivně složité vzhledem k počtu přihlášených věřitelů a počtu incidenčních sporů. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, podle něhož význam předmětu konkurzního řízení pro konkurzního dlužníka může být vyšší, než je tomu u konkurzních věřitelů, neboť se v něm mají uspořádat jeho majetkové poměry. Ve věci, jíž se týkal zmíněný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, soudy zvýšily základní částku zadostiučinění o 50 %, naproti tomu u stěžovatele jen o 10 %, aniž by tuto disproporci vysvětlily. 6. Dále je stěžovatel přesvědčen, že ve svém dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Požadavek na specifikaci judikatury Nejvyššího soudu označil za obstrukční přístup, neboť již v zákoně jsou vymezena kritéria, která mají být při poskytování zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení posuzována. Nejvyšší soud by měl znát svou judikaturu, která není neměnná. 7. Stěžovatel v dovolání žádal posoudit, zda má být u kritéria složitosti zvažována objektivní složitost, či složitost zdánlivá, která je založena vadným postupem soudů. Z rozhodnutí o incidenčním sporu vyplynulo, že bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů, které měl od samého počátku řízení krajský soud ve spise, přesto bylo konáno 22 jednání. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v disproporci mezi 50% krácením základní částky zadostiučinění pro složitost věci a jejím pouze 10% navýšením, ačkoli veškeré průtahy v řízení způsobil krajský soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody. 10. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v odůvodnění, na němž Nejvyšší soud založil závěr o nepřípustnosti dovolání u otázky, zda je při stanovení zadostiučinění za nepřiměřenou délku konkurzního řízení třeba vycházet typově ze zvýšeného významu konkurzního řízení pro dlužníka. 11. Ústavní soud shledal, že stěžovatel v dovolání pominul, že k významu řízení městský soud uvedl diferencované hodnocení. Část rozhodovacích důvodů městského soudu stěžovatel v dovolání nezpochybnil, což má za důsledek, že nezpochybněné důvody nemohly být v dovolacím řízení zvráceny. 12. Městský soud se (v bodě 24. rozsudku) zabýval významem konkurzního řízení pro stěžovatele. Diferencované hodnocení zaujal jednak pro dopady konkurzního řízení do majetkové sféry úpadce, jednak pro dopady do osobního života. Zvýšený význam konkurzního řízení pro účely stanovení zadostiučinění se podle městského soudu nepresumuje u dopadu do osobního života, který tak musí být tvrzen a prokázán, odvozuje-li od něj žalobce zvýšený význam předmětu řízení. Městský soud dále uvedl, že v daném ohledu byla tvrzení stěžovatele nekonkrétní a nebyla prokázána, proto zvýšený význam pro dopad do osobního života neshledal. U významu konkurzního řízení pro majetkovou sféru