IV.ÚS 3443/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3443/18 ze dne 8. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaromíra Šolastera a 2) Ludmily Šolastrové, obou zastoupených Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí 17/9, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2018 č. j. 25 Cdo 1634/2018-927, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2017 č. j. 8 Co 242/2017-868 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 31. března 2017 č. j. 9 C 206/2008-743, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Jaroslava Jahna, Šárky Jahnové a Zemědělského a obchodního družstva SLEZSKÁ DUBINA, sídlem Větřkovice 198, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny. II. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 22. 11. 2018 a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatelé se svou žalobou (společně s Jaroslavem a Šárkou Jahnovými) domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Zemědělskému a obchodnímu družstvu SLEZSKÁ DUBINA (dále jen "zemědělské družstvo") povinnost zaplatit jim částku ve výši 324 690 Kč z titulu náhrady škody, která měla stěžovatelům vzniknout na jejich nemovitostech v důsledku stoku vody spolu s ornicí z pozemků obhospodařovaných zemědělským družstvem ve dnech 20. 8. 2007, 7. 9. 2007 a 28. 9. 2007. 4. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 3. 2017 č. j. 9 C 206/2008-743 zamítnuta a stěžovatelům byla zároveň uložena povinnost zaplatit zemědělskému družstvu na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku ve výši 230 097,83 Kč a dále povinnost zaplatit České republice poměrnou část vynaloženého znalečného. V odůvodnění okresní soud uvedl, že dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovateli uplatněného nároku, neboť v řízení bylo prokázáno, že předmětná škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí, která neměla svůj původ v provozní činnosti žalovaného zemědělského družstva. Za tuto neodvratitelnou událost okresní soud s odvoláním na znalecké posudky doc. RNDr. Miroslava Vysoudila, CSc. a M. K. označil mimořádné přívalové srážky, které se v předmětných dnech v lokalitě V. vyskytly a jež měly povahu živelné pohromy. Splavení ornice na pozemek stěžovatelů přitom s ohledem na charakter těchto srážek nebylo dle názoru okresního soudu vycházejícího ze znaleckého posudku znalce K. možno zabránit, resp. by k němu došlo, ať už by vegetační kryt na pozemcích obhospodařovaných zemědělským družstvem byl jakýkoli. 5. Rozhodnutí okresního soudu bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 6. prosince 2017 č. j. 8 Co 242/2017-868 jako věcně správné potvrzeno, když krajský soud změnil toliko nákladový výrok okresního soudu. 6. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018 č. j. 25 Cdo 1634/2018-927 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by stěžovateli v dovolání formulované otázky byly způsobilé založit jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). III. 7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní namítli, že obecné soudy založily své rozhodnutí na závěrech znalce K., který však nebyl v dané věci kompetentní, neboť dle znalecké doložky není oprávněn posuzovat meteorologii, klimatologii ani erozní činnost na zemědělské půdě. V této souvislosti stěžovatelé odmítli argumentaci krajského soudu, který uvedl, že není důvod pochybovat o specializaci tohoto znalce, neboť "[z]nalec K. má odbornost i v tomto směru s ohledem na skutečnost, jak uvedl, že je řešitelem státního úkolu ochrany půdy před erozí, desítky let pracoval na sledování srážko-odtokového procesu, 30 let řešil srážky a odtokový proces a přívalové vody v Beskydech jako znalec a vedoucí výzkumný pracovník uváděného VÚMOP [Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy v.v.i. - pozn. Ústavního soudu] a dalších výzkumných ústavů a vysokých škol." Tato tvrzení znalce K., převzatá krajským soudem, stěžovatelé mají za nepravdivá, což dokládají vyjádřením příslušných institucí. Stěžovatelé upozornili též na to, že v současné době je znalec K. v souvislosti s nyní projednávaným sporem prověřován orgány činnými v trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a vyjádřili přesvědčení, že jedinou kompetentní institucí k posouzení příčin vzniku vodní eroze na zemědělsky užívaných pozemcích je pouze Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy v.v.i. (dále jen "VÚMOP"), a tudíž bylo nesprávné, pokud obecné soudy při posuzování této otázky vycházely ze závěrů znalců K. a Vysoudila. 8. Stěžovatelé rovněž namítli, že již v žalobě uvedli, že dotčené pozemky užívané zemědělským družstvem jsou špatně obhospodařovány a že se zemědělské družstvo chová v rozporu s obecnou prevenční povinností zakotvenou v § 415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"). K prokázání této skutečnosti stěžovatelé obecným soudům předložily posouzení vypracované VÚMOP, z něhož dle jejich přesvědčení vyplývá, že zemědělské družstvo svou neodbornou a nezodpovědnou provozní činností zapříčinilo na daném územním celku splavení ornice na nemovitosti stěžovatelů. Soudy však tento důkaz nepřipustily, čímž stěžovatelům dle jejich názoru znemožnily prokázat jejich právní názor vyjádřený v žalobě. Obecné soudy dále nepřipustily ani provedení důkazů k tvrzení stěžovatelů, že ke splavování ornice z předmětných pozemků docházelo opakovaně již před rokem 2007 a zemědělské družstvo přesto neučinilo žádná protierozní opatření, jimiž by opakovaným splavům zabránilo. Neprovedením těchto - z pohledu stěžovatelů - relevantních důkazů se pak obecné soudy měly dopustit porušení procesních principů a zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny. 9. Stěžovatelé obecným soudům též vytkli, že nyní napadenými rozhodnutími bylo v otázce náhrady škody způsobené splavenou ornicí rozhodnuto jinak, než jak bylo o této otázce rozhodnuto dříve pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2017 č. j. 12 Co 68/2017-478, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 10. 2016 č. j. 6 C 136/2012-441. Stěžovatelé upozornili, že ve věci, o níž bylo rozhodnuto Okresním soudem v Rokycanech a následně Krajským soudem v Plzni, bylo žalobě na náhradu škody způsobené splavem ornice vyhověno. Přestože na tuto skutečnost poukázali ve svém odvolání, krajský soud se touto námitkou v rozporu s § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník"), jakož i v rozporu se závěry plynoucími z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771), vůbec nezabýval. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé v této souvislosti vytkli, že oba případy posoudil po právní stránce rozdílně, když v případě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni uvedl, že vzhledem k povinnostem zakotveným v § 3 odst. 1 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů a k § 27 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, kde je uložena povinnost činit taková opatření, aby nedocházelo k narušování půdy nebo jejímu odnosu erozí, nelze posoudit odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420a občanského zákoníku, ale odpovídá za ni podle § 420 odst. 1 téhož zákona, tudíž je uplatnění liberačního důvodu dle § 420a odst. 3 z tohoto důvodu vyloučeno. V případě stěžovatelů však Nejvyšší soud tento svůj dříve vyslovený závěr podle stěžovatelů popřel, když mu nevadilo, že odpovědnost žalovaného zemědělského družstva byla soudy nižších stupňů posouzena nikoli podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, ale právě podle § 420a téhož zákona a soudy bylo přihlédnuto k liberačnímu důvodu dle § 420a odst. 3, jehož uplatnění sám dovolací soud ve svém dřívějším rozsudku vyloučil. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v nyní posuzované věci rozhodly odlišně než ve věc