IV.ÚS 3444/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3444/23 ze dne 10. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Therm Business, s. r. o., "v likvidaci", sídlem Střední 169/32, Dubí, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2023 č. j. 1 Afs 202/2022-69, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o lidských právech (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a právo na podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Celní úřad pro Ústecký kraj (dále jen "celní úřad") vydal dne 28. 5. 2020 dodatečné platební výměry, kterými snížil nárok na vrácení spotřební daně a doměřil stěžovatelce daň za zdaňovací období roku 2017 a první půlrok roku 2018. Na základě stěžovatelkou podaného odvolání Generální ředitelství cel částečně změnilo rozhodnutí celního úřadu, avšak pouze z formálních důvodů, tzn. věcně odvolací argumentaci stěžovatelky nevyhovělo. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který podané žalobě nevyhověl. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou doplnila podáním, v němž mimo jiné soudu navrhla, aby řízení ve smyslu § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, přerušil a současně rozhodl o položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, neboť nepřisvědčil stěžovatelčiným argumentům, nevyhověl ani jejímu návrhu na položení předběžných otázek a ztotožnil se s posouzením věci krajským soudem v tom, že správní orgány nezasáhly do legitimního očekávání stěžovatelky v otázce vrácení spotřební daně z topných olejů. Shodně s krajským soudem též posoudil činnost stěžovatelky jako nesplňující předpoklady pro vrácení spotřební daně podle § 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Stěžovatelka totiž podle správních orgánů a soudů neobsluhovala zařízení k výrobě tepla, a tedy sama přímo teplo nevyráběla (neměla výrobu tepla trvale pod kontrolou), což je podmínka podle nich přímo vyplývající z § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její věci bylo nutné posoudit v otázce nároku na vrácení spotřební daně všechny prameny práva, a to nejen § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, ale především také směrnici Rady 2003/96/ES ze dne 27. 10. 2003, jejíž obecná systematika vychází ze zásady, že energetické produkty se zdaňují podle skutečného účelu použití. Podstatou celé věci je posouzení, zda minerální oleje stěžovatelky měly být zatíženy základní sazbou nebo sníženou sazbou spotřební daně; stěžovatelka byla vlastníkem topného oleje v okamžiku jeho přeměny na teplo. 5. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí explicitně neuvádí, zda a případně, kterou ze tří výjimek z povinnosti soudů poslední instance položit předběžnou otázku v daném případě využil, nemohlo dojít k naplnění ani jedné z výjimek z povinnosti položit předběžnou otázku. Podle přesvědčení stěžovatelky především právo Evropské unie je pro projednávanou věc stěžejní, princip proporcionality je přímo zakotven v čl. 52 Listiny základních práv Evropské unie. 6. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud není příslušný k výkladu unijního práva, nicméně je nepochybně oprávněn posoudit, zda v dané věci je aplikace práva Evropské unie pro případ stěžovatelky relevantní a zda Nejvyšší správní soud jasně a srozumitelně vysvětlil, jaká z výjimek stanovených judikaturou Soudního dvora Evropské unie odůvodňuje postup, při němž Nejvyšší správní soud povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie nesplnil a předběžnou otázku nepoložil. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší správní soud nepoložil předběžnou otázku svévolně. 7. Stěžovatelkou nastolené otázce proporcionality, jako základní zásadě práva Evropské unie, se Nejvyšší správní soud prakticky nevěnoval. Z odůvodnění jeho rozsudku lze pouze nepřímo dovodit, že princip proporcionality porušen nebyl. Stěžovatelka je také přesvědčena o tom, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jejího základního práva legitimního očekávání v jednání orgánů veřejné moci, když při shodném modelu podnikání (výroby tepla) ji v dřívější době byl bez problémů přiznáván nárok na vrácení spotřební daně. V jiných oblastech veřejné správy (energetika, ochrana životního prostředí, správa daně z přidané hodnoty) je správními orgány stěžovatelka považována za výrobce či dodavatele tepla. Na postavení stěžovatelky a jí uskutečněné dodávky tepla by mělo být nahlíženo všemi správními orgány shodně. Ačkoli z hlediska spotřební daně dospěly celní orgány k závěru, že stěžovatelka nedodávala svým odběratelům teplo, nýbrž pouze zařízení na výrobu tepla a topný olej (a odběratelé si teplo vyráběli sami), přesto nebyla stěžovatelce současně doměřena daň z přidané hodnoty. Není možné a v právním státě obhajitelné, aby totožná smlouva a na ní založené totožné plnění byly z hlediska spotřební daně kvalifikovány jako smlouva o dodání topného oleje, zatímco z hlediska daně z přidané hodnoty jako smlouva o dodávce tepla, se zcela zásadními dopady na aplikaci rozdílných daňových sazeb a tím s likvidačními důsledky pro podnikatelskou činnost stěžovatelky. 8. Právo na ochranu vlastnictví bylo podle stěžovatelky zasaženo tím, že stěžovatelka jako smluvní výrobce a dodavatel tepla byla zákonnými podmínkami cenové regulace ceny tepla donucena poskytnout konečným spotřebitelům v ceně tepla sníženou sazbu spotřební daně, zatímco Česká republika vybrala od stěžovatelky již při pořízení topného oleje základní sazbu spotřební daně, jako by šlo o palivo pro pohon motorů. Od okamžiku pořízení topného oleje tak náklady cenové regulace nesla za Českou republiku v plné výši stěžovatelka. Celní úřad jako správce spotřebních daní má zajistit vrácení spotřební daně tak, aby topný olej použitý pro výrobu tepla byl v konečném důsledku zatížen právě a jen takovou výší spotřební daně, která byla zahrnuta do ceny tepla konečnému spotřebiteli tepla. Soudy stěžovatelce neposkytly ochranu proti excesivnímu vyměření spotřební daně celními orgány, tedy v podstatě proti zásahu do základního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Generální ředitelství cel totiž ve věci stěžovatelky rozhodlo tak, že jí nenáleží právo na vrácení spotřební daně z topných olejů určených pro výrobu tepla, ač nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo použití předmětných topných olejů k jiným účelům než k výrobě tepla, tedy co by zavdávalo důvod k podezření ze zneužití daňového systému. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst