IV.ÚS 3448/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3448/15 ze dne 20. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Photon SPV 3 s. r. o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015 č. j. 1 Afs 171/2015-41, takto: Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí kasačního soudu, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Stěžovatelka provozuje fotovoltaickou elektrárnu a z jejího příjmu je jí pravidelně srážen odvod z elektřiny ze slunečního záření (solární odvod) podle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."). Stěžovatelka je přesvědčena, že tento odvod nepřiměřeně omezuje její podnikání a působí jí vážné ekonomické komplikace, jež ústí v "rdousící efekt". S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 76/2013-57 se proto obrátila na žalované Ministerstvo financí s podnětem brojícím proti nečinnosti ministra financí podle § 38 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Podle názoru stěžovatelky měl totiž žalovaný provést plošné prominutí solárního odvodu postupem podle § 260 daňového řádu. Žalovaný však podnět stěžovatelky k odstranění nečinnosti ministra odmítl s tím, že tento procesní nástroj užít nelze, neboť generální opatření ministra není vydáváno v rámci konkrétního řízení a na jeho vydání nemá stěžovatelka právní nárok. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2015 č. j. 11 A 17/2015-48 správní žalobu stěžovatelky zamítl a v odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka neprokázala a ani netvrdila konkrétní okolnosti svědčící tomu, že by byla přímo zkrácena nezákonným zásahem, jenž měl spočívat v nevydání "generálního rozhodnutí" ministrem, a že by byl tento zásah namířen přímo proti ní. Správní soud dále uvedl, že z žaloby není ani zřejmé, že by právě jí hrozil likvidační účinek úhradou solárního odvodu. Stěžovatelka neuvedla nic, z čeho by bylo možno dovodit, že právě jí bylo zasaženo do práv tím, že ministr financí nepostupoval podle § 260 daňového řádu. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl. V odůvodnění v prvé řadě připomněl závěr městského soudu, že stěžovatelka nevznesla žádný konkrétní důvod, proč a jak absence postupu ministra podle § 260 daňového řádu zasáhla do jejích subjektivních práv, resp. že v "nečinnosti" ministra nelze bez dalšího spatřovat nezákonný zásah namířený pro ní. Kasační soud připomněl názor Ministerstva financí, že "rdousícímu efektu" solárního odvodu lze účinně předcházet postupem podle § 156 a 157 daňového řádu, tedy posečkáním úhrady jiných daní, u kterých výrobci elektřiny ze slunečního záření vzniká povinnost jejich úhrady. Ve výjimečných případech, když po posouzení komplexní situace daňového subjektu je shledán "rdousící efekt" odvodu, nic nebrání správci daně toto zohlednit a poskytnout poplatníkovi úlevu formou posečkání s úhradou např. daně z příjmů či daně z přidané hodnoty. Podle § 157 odst. 1 daňového řádu může zároveň správce daně z důvodu tvrdosti založené ekonomickými nebo sociálními poměry daňového subjektu upustit od předepsání úroku z posečkání. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomněl, že ne každé obtíže spojené s nutností unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele, mohou mít likvidační účinky ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Kasační soud zdůraznil, že sleduje vývoj praxe ve věcech úhrady solárních odvodů, a za podstatné je nutno považovat uplatnění institutu posečkání úhrady jiné daně, a dále to, že rozhodnutí ve věci žádosti o posečkání s úhradou jiné daně musí být řádně odůvodněno a je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (srov. jeho rozsudky č. j. 3 Afs 10/2003-106, 2 Afs 88/2010-70, 9 Afs 131/2007, popř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 49/04). Pokud tomu tak je, není možno veřejné správě vytýkat nevydání "rozhodnutí" podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu. V souzené věci však stěžovatelka ani nevyužila konkrétní ochranu, kterou jí § 156 a 157 daňového řádu umožňuje a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního subjektu před likvidačními účinky solárního odvodu. Je proto nyní na stěžovatelce, aby tvrdila, a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jejího hospodaření osvědčila, že i přes její péči řádného hospodáře, solární odvod pro ni představuje zátěž, která ji ohrožuje v její ekonomické existenci. Kasační soud - poté, co upozornil na výčet činitelů osvědčujících právě uvedené - opětovně zdůraznil, že stěžovatelka je povinna doložit, že využití nástrojů podle § 156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jí placeným daním či jiným odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné, a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak nestačí k zachování její životaschopnosti. Teprve osvědčila-li by stěžovatelka tento komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jejím případě takové, že nezbývá, než aby ministr financí vydal "rozhodnutí" podle § 260 odst. 1 písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který situaci stěžovatelky umožní řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování její ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný, tedy pokud by exekutiva nenalezla účinné prostředky zabránění zmiňovaného stavu nežádoucího stavu, a z jejího dosavadního postupu plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo by, než aby takové účinné prostředky nalezl soud. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla dosavadní průběh řízení a obsáhlejší odkazy na judikaturu správních soudů a Ústavního soudu. Uvedla, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo v důsledku překvapivého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které ji neumožnilo vyjádřit se k otázce, zda uplatnění ustanovení § 156 a 157 daňového řádu může vést k eliminaci "rdousícího efektu" solárního odvodu. Stejně tak podle stěžovatelky bylo právo na spravedlivý proces porušeno v důsledku toho, že se správní soudy a Nejvyšší správní soud vyhýbají poskytnout soudní ochranu tím, že konstruují komplexy podmínek, které musí stěžovatelka osvědčit, aby se mohla domáhat práva na vydání rozhodnutí podle § 260 daňového řádu ministrem financí. Stěžovatelka naopak uvedla, že stanovení takových podmínek je na ministru financí a nikoliv primárně na soudu. Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovateli b