IV.ÚS 3448/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3448/20 ze dne 9. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Romana Byrtuse a 2. Anny Byrtusové, zastoupených Mgr. Davidem Troszokem, advokátem, sídlem Husova 401, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2020 č. j. 24 Cdo 3119/2019-385 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2019 č. j. 11 Co 360/2018-302, ve znění opravného usnesení ze dne 1. července 2019 č. j. 11 Co 360/2018-333, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Václava Turoně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Součástí ústavní stížnosti je také návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že mají důvodnou obavu, že neprodleným výkonem či exekucí povinnosti spočívající v převodu nemovitých věcí zpět na vedlejšího účastníka by mohlo dojít k nezvratnému zásahu do jejich práv a ke vzniku citelné škody na jejich straně. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2018 č. j. 15 C 146/2015-240 zamítl jak návrh na určení, že vlastníkem nemovitostí (konkrétně uvedených ve výroku rozsudku) zapsaných na listu vlastnictví č. X u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště Třinec, pro katastrální území B., obec B., je vedlejší účastník (výrok I.), tak i návrh, že stěžovatelé jsou povinni převést zpět vedlejšímu účastníku dané nemovitosti oproti vrácení obdržené kupní ceny nebo že jsou povinni doplatit rozdíl mezi kupní cenou a obvyklou hodnotou nemovitostí, která bude zjištěna na základě znaleckého posudku ke dni uzavření kupní smlouvy (výrok II.). Vedlejšímu účastníku byla současně uložena povinnost zaplatit stěžovatelům a České republice náhradu nákladů řízení (výroky III. a IV.). Okresní soud shledal, že kupní smlouvu lze považovat za platně uzavřenou, když nebyla neplatná ani z důvodu lichvy, neboť zde nešlo o tíseň tak, jak ji má na mysli § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), přičemž nebyly naplněny ani podmínky pro neúměrné zkrácení ve smyslu § 1973 občanského zákoníku. 3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že kupní smlouva ze dne 3. 12. 2014, s účinky vkladu ke dni 5. 12. 2014, kterou bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem vedlejšího účastníka na stěžovatele, se ruší, a stěžovatelům byla stanovena povinnost převést na vedlejšího účastníka vlastnické právo k nemovitostem a podepsat společně s ním souhlasné prohlášení o tomto převodu vlastnického práva za účelem provedení zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka ke stejným nemovitostem do katastru nemovitostí, oproti povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně částku 279 750 Kč (výrok II.), dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem částku 99 453 Kč (výrok III.), České republice na účet okresního soudu na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 21 089 Kč (výrok IV.) a vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29 367 Kč (výrok V.). 4. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že kupní smlouva byla uzavřena platně a že vlastnické právo k shora specifikovaným nemovitostem bylo touto smlouvou (a následným vkladem do katastru nemovitostí) převedeno na stěžovatele. Uzavřel proto, že vedlejší účastník není aktivně legitimován k žalobě na určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Současně však dospěl oproti okresnímu soudu k odlišnému závěru v tom, že předpoklady pro použití ustanovení § 1793 občanského zákoníku, tj. pro zrušení kupní smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení, byly splněny, neboť obvyklá cena nemovitostí byla stanovena částkou 860 000 Kč a stěžovatelé byli povinni zaplatit za nemovitosti 279 750 Kč (tj. zhruba 33 % obvyklé ceny), a tudíž plnění vedlejšího účastníka bylo v hrubém nepoměru k plnění stěžovatelů. Krajský soud proto konstatoval, že v souvislosti se zrušením kupní smlouvy vzniká oběma stranám vzájemná restituční povinnost podle zásad stanovených v § 2993 (a § 1911) občanského zákoníku. 5. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud mimo jiné zdůvodnil, proč neuvěřil tvrzení stěžovatelů, že o skutečnosti zakládající hrubý nepoměr vzájemných plnění nevěděli a nemuseli vědět. Podle jeho závěrů si prokazatelně museli být vědomi nižší úrovně intelektových schopností vedlejšího účastníka a také toho, že pozemky o celkové výměře asi 2,3 ha včetně stavby rodinného domu na nich (byť ve špatném technickém stavu), mají podstatně vyšší cenu, než jaká byla mezi nimi sjednána. Jako věřitelé vedlejšího účastníka stěžovatelé věděli minimálně o jeho finančních problémech, dluzích vůči třetím osobám ve výši okolo 200 000 Kč, o jeho bezradnosti a neschopnosti finanční potíže řešit jinak než zpeněžením nemovitostí. Vedlejší účastník stěžovatelům plně důvěřoval, přičemž podle závěrů znalkyně jde o osobu nejistou, při vyřizování svých záležitostí vyhledává pomoc okolí, nechává se vést názory jiných, zejména, když "rádcům" důvěřuje, a vnímá jejich názory jako dobře míněné rady. Za takového stavu stěžovatelé s vedlejším účastníkem uzavřeli smlouvu, podle které vedlejší účastník pozbyl pozemky značného rozsahu, včetně domu, v němž společně se synem bydlí, a utržil za ně částku, která jen mírně překračovala výši jeho celkových dluhů (přibližně 250 000 Kč). Podle krajského soudu při respektování principu stanoveného v § 3 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku (nikdo nesmí utrpět nedůvodnou újmu mimo jiné pro nedostatek rozumu), bylo na stěžovatelích, které lze mít za osoby s rozumem průměrného člověka (podle § 4 odst. 1 občanského zákoníku), aby před podpisem smlouvy pečlivě vážili, zda účastníky dohodnutá cena nemovitostí není (k újmě vedlejšího účastníka) nepřiměřeně nízká ve srovnání s jejich obvyklou cenou v době a místě uzavření smlouvy. Vedlejší účastník přenechal téměř veškeré záležitosti spojené s převodem nemovitostí stěžovatelům, kteří museli vědět, že nemovitosti jsou ve smlouvě podhodnoceny. Tomu podle krajského soudu ostatně napovídá i jejich procesní obrana, ze které vyplynulo, že si nepřiměřeně nízké ceny byli vědomi. Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že stěžovatelé si mohli a měli před uzavřením smlouvy opatřit alespoň hrubý odhad obvyklé ceny nemovitostí (např. dotazem u okolních realitních kanceláří, u znalců se specializací na oceňování nemovitostí apod.), což neučinili. Krajský soud proto kupní smlouvu zrušil. 6. K námitkám stěžovatelů vůči znaleckému posudku Ing. Pavla Horiny, podle kterého byla celková obvyklá cena nemovitostí k datu ocenění, tj. ke dni 3. 12. 2014, celkem 860 000 Kč, krajský soud podotkl, že stěžovatelé se k tomuto posudku v řízení před okresním soudem nevyjádřili a nevznesli žádné námitky proti jeho závěrům, proto je nutno tyto jejich námitky přednesené v odvolacím řízení považovat za opožděné, uplatněné po koncentraci řízení. 7. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád"), s tím, že není na základě vymezených dovolacích důvodů přípustné. Současně stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 300 Kč. 8. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že stěžovatelé podali dovolání proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku krajského soudu a že jeho přípustnost dovozovali z toho, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení a aplikaci § 1793 a § 1794 občanského zákoníku, že jde o právní otázky doposud dovolacím soudem neřešené, a to jaké okolnosti je nutné vzít v úvahu při posuzování hodnot vzájemných plnění podle § 1793 občanského zákoníku, jak zásadní je závěr znaleckého posudku pro určení hodnot plnění a jaké jsou nezbytné předpoklady k tomu, aby bylo možno konstatovat, že mezi stranou zkrácenou a zkracující je zvláštní