IV.ÚS 3450/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3450/16 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Statutární město Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 67 A 15/2014-660, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 23. 1. 2015, č. j. 67 A 15/2014-551 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), zrušil změnu územního plánu města Brna "Aktualizace ÚPmB" vydanou zastupitelstvem města Brna (stěžovatel) dne 17. 6. 2014 opatřením obecné povahy č. 3/2014. Výrokem II. uložil stěžovateli jako odpůrci povinnost nahradit patnácti navrhovatelům (dále jen "navrhovatelé") náklady řízení ve výši 95 570,- Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č. j. 7 As 35/2015-63, zamítl kasační stížnost podanou proti uvedenému rozsudku krajského soudu osobou zúčastněnou na řízení. Proti výroku II. rozsudku krajského soudu se navrhovatelé bránili ústavní stížností, ve které namítali zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, který spatřovali v tom, že náklady řízení sami vyčíslili na 428 199,- Kč jako odměnu za 7 úkonů právní služby při společném zastupování patnácti navrhovatelů, avšak přezkumný soud přiznal ve vztahu k odměně zástupce náhradu, jakoby byl zastupován navrhovatel jediný. Ústavní soud ústavní stížnosti navrhovatelů vyhověl a nálezem ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 529/16, zrušil výrok II. rozsudku krajského soudu, neboť jím bylo jako svévolným a nedostatečně odůvodněným rozhodnutím porušeno základní právo navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Následně usnesením, napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, Krajský soud v Brně, vázán právními závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, uložil stěžovateli povinnost nahradit navrhovatelům náklady řízení ve výši 327 285,- Kč. Nákladový výrok krajský soud opřel o ustanovení § 60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mají ve věci úspěšní navrhovatelé právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložili, proti odpůrci (stěžovatel). Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v projednávaném případě byla navrhovatelům rozsudkem krajského soudu přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení ve výši 20 570,- Kč, přičemž soud vyšel z úvahy, že právní služby sice byly formálně uskutečněny ve vztahu k patnácti navrhovatelům, avšak spočívaly v jednotné argumentaci. Následně krajský soud - po zrušení jeho rozsudku nálezem sp. zn. IV. ÚS 529/16 - přiznal v napadeném usnesení navrhovatelům náhradu za právní zastoupení ve výši 252 285,- Kč, přičemž se již důvody pro snížení náhrady za právní zastoupení vůbec nezabýval, a to i přesto, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 nezpochybnil důvodnost moderace odměny za právní zastoupení, kdy původně provedenou moderaci označil "pouze" za neúměrnou a procesně nesprávně provedenou. Stěžovatel dále namítá, že neměl možnost se k uvedené úvaze krajského soudu o nákladech řízení jakkoliv vyjádřit. Stěžovatel zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně měl postupovat podle výkladových vodítek, které mu nálezem sp. zn. IV. ÚS 529/16 stanovil Ústavní soud, tj. měl se vypořádat s aplikací ustanovení § 60 odst. 7 soudního řádu správního a umožnit účastníkům řízení před rozhodnutím o náhradě nákladů se k věci vyjádřit. Namísto toho krajský soud pouze mechanicky navýšil náklady řízení podle počtu navrhovatelů, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Brně ve svém rozhodování vycházel ze závazného právního názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, a proto jeho rozhodnutí nelze v tomto směru z hlediska ústavnosti nic vytknout. Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatele, že Krajský soud v Brně měl v daném případě využít své moderační oprávnění podle § 60 odst. 7 soudního řádu správního a stanovenou výši nákladů řízení snížit a odkazoval se přitom na ve věci vydaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 529/16, ze kterého podle stěžovatele vyplývá, že rovněž Ústavní soud považuje moderaci nákladů řízení v posuzované věci za přiměřenou okolnostem případu. Ústavní soud však stěžovateli v uvedené interpretaci odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 nemůže přisvědčit, jak je dále vysvětleno. Pokud jde o závěr Ústavního soudu, obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16, podle kterého rozsudkem krajského soudu došlo k pochybení v procesní rovině, Ústavní soud konstatoval, že krajský soud byl povinen aplikovat § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů -podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 % - neshledal-li soud uvedenou podzákonnou právní úpravu rozpornou se zákonem. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že dospěl-li by krajský soud k závěru, že odměna zástupce, resp. náhrada nákladů řízení - vyčíslená podle relevantní právní úpravy, tj. včetně § 12 odst. 4 advokátního tarifu - je nepřiměřeně vysoká, mohl krajský soud namísto nepoužití § 12 odst. 4 advokátního tarifu aplikovat § 60 odst. 7 soudního řádu správního, zakotvující tzv. moderační (zmírňovací) právo, podle něhož pokud jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává. K tomu Ústavní soud doplnil, že důvody pro moderaci náhrady se sice krajský soud obsahově zabýval a své rozhodnutí v tomto směru podložil i konkrétními úvahami, aniž by však jakkoliv aplikaci § 60 odst. 7 soudního řádu správního zmínil, přičemž nerespektoval striktní a výjimečné podmínky pro aplikaci tam zakotveného moderačního práva. V této části odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 tak Ústavní soud krajskému soudu vytkl, že nepostupoval podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, upravujícího náhradu nákladů za společné úkony při zastupování více osob, a jestliže výrok krajského soudu o nákladech řízení byl výsledkem moderace, nebyl v dané věci řádně aplikován § 60 odst. 7 soudního řádu správního. Ze shora uvedeného nelze dovodit, že by Ústavní soud vyslovil závěr o vhodnosti použití moderace nákladů řízení v posuzované věci, jak namítá stěžovatel. Naopak, vedle pochybení v rovině procesního postupu, vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 významné pochybnosti rovněž o konkrétním způsobu rozhodnutí o nákladech řízení, konkrétně zda lze s ohledem na povahu věci považovat za ústavně konformní moderaci, kdy je společné zástupkyni navrhovatelů přiznána odměna ve výši odpovídající zastupování pouze jediného navrhovatele, aniž by právní úprava bránila tomu, aby byla náhrada zmírněna i v jiném přiměřeném rozsahu. Ústavní soud současně konstatoval, že počet 15 navrhovatelů se v kontextu povahy a předestřených okolností věci nejeví jako nijak přemrštěný. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že krajský soud dostatečně svým postupem nezareagoval na specifickou povahu řízení, kdy vedle značného množství dotčených subjektů je třeba zohlednit, že předmětné opatření obecné povahy svým rozsahem přesahovalo 10 000 stran textové části doprovázených stovkami mapových podkladů, a proto se i ve vztahu k jeho soudnímu přezkumu jednalo o mimořádně rozsáhlou a závažnou materii. Ústavní soud v tomto směru uvedl, že nemá důvod pochybovat o tvrzení zástupkyně navrhovatelů, že zpracování návrhu na zrušení pro ni znamenalo intenzivní, cca 4 měsíce trvající práci, při níž bylo předně nutno z rozsáhlého počtu potenciálních navrhovatelů vybrat omezenou relevantní skupinu, na které bylo možné demonstrovat vady vytýkané aktualizaci územního plánu. Ústavní soud k tomu zdůraznil, že aktivní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je nutné doložit konkrétně a jednotlivě ohledně každého z navrhovatelů, a to jak v rovině tvrzení, tak i předložením odpovídajících dokladů, např. výpis