IV.ÚS 3452/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3452/21 ze dne 11. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Patočky a Very Patocka, zastoupených Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2021 č. j. 6 As 209/2021-37 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2021 č. j. 46 A 108/2017-107, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2021 č. j. 6 As 209/2021-37, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021 č. j. 46 A 108/2017-107 a konstatoval, že byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Sedlec-Prčice (dále jen "stavební úřad") vydal dne 29. 9. 2016 č. j. SÚ/1540/2016-2 rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelů o vydání souhlasu k umístění stavby "Novostavba rodinného domu v U." na pozemku parc. č. X v k. ú. U. Důvodem zamítnutí žádosti bylo negativní závazné stanovisko vydané dne 8. 2. 2016 pod č. j. ŽP/2116/2016 Městským úřadem Sedlčany (jako dotčeným orgánem na úseku ochrany přírody a krajiny) podle § 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Městský úřad Sedlčany dospěl v závazném stanovisku k závěru, že by umístěním stavby došlo k nepřípustnému zásahu do krajinného rázu. Tento závěr v průběhu odvolacího řízení potvrdil i vedlejší účastník řízení, který jako orgán nadřízený dotčenému orgánu ochrany přírody vydal "Změnu závazného stanoviska" dne 22. 3. 2017 pod č. j. 014439/2017/KÚSK, spočívající pouze ve formulační změně. Vedlejší účastník na základě potvrzujícího závazného stanoviska rozhodnutím ze dne 25. 4. 2017 č. j. 053790/2017/KUSK zamítl odvolání stěžovatelů a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odůvodněním, že stavbu není možné umístit s ohledem na nepřípustný zásah do zájmů chráněných zvláštními právními předpisy (krajinného rázu). 3. Stěžovatelé s rozhodnutím nesouhlasili, postup vedlejšího účastníka považovali za nezákonný a podali proti závaznému stanovisku správní žalobu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 6. 2021 č. j. 46 A 108/2017-107 žalobu proti závaznému stanovisku správního orgánu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 053790/2017/KUSK zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že závazné stanovisko orgánu ochrany přírody je sice stručné, ale správné, přezkoumatelné a neshledal v souvislosti s jeho vydáním žádné vady. Stěžovatelé se nemohou důvodně dovolávat dobré víry jen na základě skutečnosti, že v minulosti měli povolení svého stavebního záměru přislíbené od osob či orgánů města, které o samotném povolení nerozhodují. Žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2000 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), zamítl. 4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, když zamítl kasační stížnost (výrok III). Konstatoval, že soudní přezkum závazného stanoviska, jakožto závazného podkladu pro rozhodnutí ve věci samé, je s ohledem na znění § 75 odst. 2 s. ř. s. umožněn při konečném soudním přezkumu ve věci samé, nikoli samostatně [odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb.NSS, (bod 47)]. V projednávaném případě se krajský soud správně zabýval vedle rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení ve věci umístění stavby také zákonností závazného stanoviska a potvrzujícího závazného stanoviska, jejichž závěr vyloučil povolení umístit stavbu stěžovatelů do specifikovaného území. Konstatoval, že krajský soud dostatečně vystihl podstatu věci a řádně se vypořádal s klíčovými námitkami stěžovatelů. Nejvyšší správní soud nezjistil, že by skutkový stav věci, ze kterého správní orgán vycházel, neměl oporu ve spisech nebo s nimi byl v rozporu, případně při jeho zjišťování došlo k porušení procesních předpisů způsobem ovlivňujícím zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé obsáhle rekapitulují dosavadní průběh správního řízení a vedou polemiku s předchozím postupem správních orgánů. Tvrdí, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že krajský soud ani Nejvyšší správní soud jim neposkytly soudní ochranu před nesprávným a svévolným způsobem rozhodování správních orgánů při vydání nesouhlasného stanoviska, ačkoli splnili všechny podmínky. Vedlejší účastník v řízení dle stěžovatelů pominul vznesené důkazní návrhy a akceptoval nesprávná skutková zjištění, z nichž při vydání závazného stanoviska vycházel orgán ochrany přírody. Zpochybňují právní posouzení jejich věci a namítají, že předmětné nesouhlasné stanovisko je vnitřně rozporné, bylo vydáno svévolně s prostým záměrem vyloučit jakoukoli stavbu na pozemku stěžovatelů. Dle jejich názoru je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro absenci konkrétního vymezení krajinného rázu a vyjadřuje se jen obecně, správní orgán odkazuje na skutková zjištění odborných vyjádření, přestože si odporují, ale neuvádí svoje stanovisko, která tvrzení má tedy za správná a proč. Stěžovatelé považují nesouhlasné stanovisko za diskriminační a poukazují na další stavby (ski areál Monínec, zámek Jetřichovice a jiné) a tvrdí, že je nepřiměřeným a neodůvodněným zásahem do svobodného výkonu jejich vlastnického práva. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv na soudní ochranu proti nesprávnému úřednímu rozhodnutí a pro zásah do práva na ochranu vlastnictví, respektive jeho nerušený výkon. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit. 9. Důvody, pro které krajský soud napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatelů zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku, stejně jako v navazujícím zamítavém rozsudku Nejvyššího správního soudu,