IV.ÚS 3454/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3454/20 ze dne 7. 9. 2021 N 159/108 SbNU 15 Lhůta pro vydání rozhodnutí o vykonání podmíněně uloženého trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem, sídlem Čimická 717/34, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2020 č. j. 4 To 420/2020-346, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2020 č. j. 4 To 420/2020-346 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2020 č. j. 4 To 420/2020-346 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 5 T 56/2014-182 (dále jen "rozsudek okresního soudu") stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a c) trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stanovil stěžovateli povinnost nahradit škodu ve stanovených výších poškozené obchodní společnosti X (dále jen "X") a poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného L. N. odkázal s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení a podle § 229 odst. 2 trestního řádu X odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody také na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů tím, že v konkretizovanou dobu v areálu X odcizil 4 kusy plechových disků opatřených pneumatikami (v celkové ceně 6 100 Kč), které mu předtím zaměstnanci uvedené společnosti zapůjčili, a poté, co byl jimi vyzván k jejich vrácení, se uvedené věci pokusil uchovat násilím, a to tak, že fyzicky napadl jednatele X L. N., čímž se veřejně dopustil výtržnosti a úmyslně mu způsobil těžkou újmu na zdraví vymezenou ve skutkové větě rozsudku. 3. Okresní soud usnesením ze dne 17. 9. 2020 č. j. 5 T 56/2014-334 rozhodl s poukazem na § 83 odst. 1 trestního zákoníku, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků uložený mu rozsudkem okresního soudu a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel nesplnil uložené podmínky, ve zkušební době nežil řádným životem, dopouštěl se přestupků i trestné činnosti a byl pravomocně odsouzen. Podle soudu tím prokázal, že výchovný trest na něj neměl požadovaný nápravný vliv, neboť "zklamal jeho důvěru, kterou do něj tímto trestem vložil". Okresní soud rovněž konstatoval, že stěžovatel má vinu na tom, že byla překročena lhůta stanovená v § 83 odst. 3 trestního zákoníku. 4. Proti tomuto usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost, na jejímž základě krajský soud napadeným usnesením na základě § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení okresního soudu a rozhodl, že podle § 86 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatel vykoná trest odnětí svobody ve výměře tří roků, k němuž byl odsouzen rozsudkem okresního soudu, a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou. Kasaci usnesení okresního soudu odůvodnil krajský soud zjištěním, že ve výrokové části odkazovalo na nesprávné ustanovení trestního zákoníku (tj. na § 83 odst. 1 trestního zákoníku). Správnými shledal krajský soud závěry okresního soudu, podle nichž stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Dále konstatoval, že okresní soud vycházel z "mylné představy" o nedodržení lhůty jednoho roku stanovené pro rozhodnutí podle § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Podle krajského soudu stěžovatel po vyhlášení rozsudku okresního soudu neprohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Tyto osoby odvolání podat mohly, proto uvedený rozsudek nabyl právní moci až dne 23. 9. 2014. Stížností napadené usnesení okresního soudu ze dne 17. 9. 2020 bylo z hlediska § 86 odst. 2 trestního zákoníku včasné. Krajský soud "pouze pro úplnost a z důvodu určité arogance stěžovatele" (který okresnímu soudu oznámil, že se k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020 nedostaví, jelikož jeho obhájce nebude přítomný z důvodu dovolené) zdůraznil, že v jeho jednání okresní soud důvodně spatřoval zdržování řízení vedené snahou dosáhnout - po překročení zákonné lhůty - osvědčení tzv. ze zákona. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že běh pětileté zkušební doby (vyplývající z rozsudku okresního soudu) začal dne 2. 9. 2014, čemuž odpovídá i doložka právní moci vyznačená na jeho opisu, který obdržel, a skončil dne 2. 9. 2019. V souladu s § 86 odst. 2 trestního zákoníku byl okresní soud povolán do jednoho roku od jejího uplynutí, tedy do dne 2. 9. 2020, učinit rozhodnutí, zda se stěžovatel osvědčil nebo trest vykoná či se podmíněné odsouzení s dohledem ponechá v platnosti. Okresní soud rozhodl bez viny stěžovatele až dne 17. 9. 2020, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. 6. Počátek běhu zkušební doby stěžovatel spojuje se skutečností, že v opisu rozsudku okresního soudu, který obdržel, je uvedeno, že se stejně jako státní zástupce po jeho vyhlášení vzdal odvolání, a oba prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, přičemž "obžalovaný (sc. stěžovatel) zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby". Skutečnost, že stěžovatel učinil prohlášení v tomto znění (bez toho, že by opomenul "dovětek" o podání odvolání jinými oprávněnými osobami), podporuje též samotný fakt, že rozsudek byl vyhotovený jako zjednodušený (tj. bez odůvodnění). 7. Stěžovatel zdůrazňuje, že vycházel z doložky právní moci na jemu doručeném opisu rozsudku okresního soudu, přičemž teprve dne 3. 12. 2020 byla na str. 1 vyhotovení rozsudku v procesním spisu vyznačena "na základě pokynu krajského soudu" doložka, podle které právní moci nabyl až dne 23. 9. 2014. 8. Podle stěžovatele došlo k nedodržení lhůty z § 86 odst. 2 trestního zákoníku výlučně vinou okresního soudu. Uvádí, že již dne 24. 10. 2019 navrhl, aby bylo rozhodnuto o jeho osvědčení. Okresní soud nařídil veřejné zasedání až na den 23. 4. 2020, což ex post vysvětlil tvrzením, že čekal na právní moc rozhodnutí v jiné trestní věci. Tato právní moc (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 9. 2019 sp. zn. 4 T 40/2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 5 To 461/2019) nastala již 10. 12. 2019. Okresní soud však poté s odkazem na koronavirovou krizi dne 7. 4. 2020 odročil veřejné zasedání na termín předcházející jen asi dva týdny uplynutí jednoroční lhůty k rozhodnutí o osvědčení. Z tohoto veřejného zasedání nařízeného na den 20. 8. 2020 se omluvil obhájce stěžovatele z důvodu čerpání týdenní letní dovolené. Podle soudů nebyl dán důvod nutné obhajoby, tedy omluva obhájce nepředstavovala okolnost opodstatňující odročení veřejného zasedání. Veřejné zasedání, dovozuje stěžovatel, však nemohlo být konáno proto, že okresní soud mu nebyl schopen doručit předvolání k veřejnému zasedání nařízenému na den 20. 8. 2020, ačkoli měl a musel znát jeho adresu bydliště nejméně z jeho návrhu a k tomu připojené plné moci, dále z pravidelných zpráv probačního úředníka Probační a mediační služby Nymburk a z evidence obyvatel. Z této evidence muselo být patrné, že adresa, na kterou se soud pokusil předvolání do