IV.ÚS 3455/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3455/10 ze dne 20. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele O. E., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 677/2010-1016 ze dne 11. 8. 2010 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 101/2009-961 ze dne 27. 1. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") sp. zn. 45 T 2/2009, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu č. j. 45 T 2/2009-908 ze dne 5. 10. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně rozsudkem č. j. 5 To 101/2009-961 ze dne 27. 1. 2010 k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu a o způsobu jeho výkonu a uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a zařadil stěžovatele pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou; odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 677/2010-1016 ze dne 11. 8. 2010 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vrchní a Nejvyšší soud nerespektovaly závěry plynoucí z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 a I. ÚS 554/04, když nezohlednily, že od doby spáchání trestného činu uplynulo dvanáct let, po něž žil stěžovatel řádným životem. Trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen, tak zjevně neodpovídal veřejnému zájmu na potrestání pachatele a nenaplňoval ani účel trestu stanovený trestním zákonem. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že se měl trestné činnosti dopustit v období od 29. 4. 1998 do 18. 5. 1998, přičemž usnesení o zahájení trestního stíhání bylo ustanovené obhájkyni doručeno dne 23. 4. 2003, tedy několik dnů před vypršením pětileté promlčecí lhůty. Trestní řízení proti stěžovateli bylo vedeno jako proti uprchlému, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatel o hrozícím trestním stíhání věděl, resp. že by se před ním úmyslně skrýval. Stěžovatel se po dobu sedmi let zdržoval v Kopřivnici, kde brigádně pracoval, což mohly orgány v trestním řízení, kdyby si počínaly dostatečně důsledně, zjistit. I po zahájení trestního stíhání vedly orgány činné v trestním řízení pátrání po stěžovateli pouze povrchně, což je patrné z toho, že příkaz k zatčení byl vydán dne 13. 11. 2003 a realizován byl až dne 24. 10. 2008, kdy byl stěžovatel vzat do vazby. Krajský soud po vyhodnocení všech výše uvedených skutečností trestní stíhání stěžovatele usnesením č. j. 45 T 2/2009-759 ze dne 6. 3. 2009 zastavil jako nepřípustné dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nicméně jeho rozhodnutí bylo usnesením vrchního soudu č. j. 5 To 27/2009-781 ze dne 7. 4. 2009 zrušeno. Stěžovatel měl za to, že jednání, za něž byl odsouzen, bylo možno vzhledem k okolnostem považovat za mimořádné vybočení z kolejí řádného života, ve vztahu, k němuž se uložení čtyřletého nepodmíněného trestu odnětí svobody, s odstupem dvanácti let, jeví jako nepřiměřené. Dle názoru stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 677/2010-1016 ze dne 11. 8. 2010 a rozsudek vrchního soudu č. j. 5 To 101/2009-961 ze dne 27. 1. 2010 svým nálezem zrušil. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 45 T 2/2009, jak již bylo uvedeno výše, a vyjádření účastníků řízení. Z účastníků a vedlejších účastníků řízení zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření toliko vrchní soud, který uvedl, že délku trestního řízení zásadně ovlivnil postoj stěžovatele, který se po dlouhou dobu úmyslně vyhýbal státním orgánům, jak je podrobně rozvedeno v napadeném rozsudku. Co se týče nenaplnění účelu trestu, je-li ukládán s velkým časovým odstupem od spáchání trestného činu, vrchní soud opětovně poukázal na jednání samotného stěžovatele, které bylo příčinou toho, že trestní řízení nebylo možno ukončit dříve, a dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž vyložil, na základě jakých konkrétních úvah výši trestu stanovil. Dle vrchního soudu je nutno v této souvislosti vzít v úvahu i to, že vyměřený trest se nachází v první třetině zákonné sazby. Vrchní soud uzavřel, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, tento v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které neúspěšně uplatnil v předchozím průběhu řízení. Vrchní soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta. Vyjádření vrchního soudu bylo zasláno stěžovateli na vědomí, ten však možnosti reagovat na skutečnosti v něm uvedené nevyužil. III. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Stěžovatel, kromě dále uvedeného, namítal, že vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho doručením ustanovené obhájkyni nedošlo k přerušení zákonné promlčecí lhůty, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady, za nichž je možno vést řízení proti uprchlému. K tomu Ústavní soud uvádí následující: Dle § 302 trestního řádu lze řízení proti uprchlému vést proti obviněnému, který se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Otázkou, zda byla naplněna dikce citovaného ustanovení, se vrchní soud velmi podrobně zabýval ve svém usnesení č. j. 5 To 27/2009-781 ze dne 7. 4. 2009, v němž dovodil, že se stěžovatel skrýval, což podpořil celou řadou argumentů, zahrnuje v to nedodržování základních zákonných povinností v oblasti evidence obyvatel, jakož i způsob, jímž si stěžovatel obstarával prostředky pro svou obživu, což obojí dle vrchního soudu svědčilo o úmyslném vyhýbání se kontaktu se státními orgány. Vrchní soud dále poukázal na okolnost, že stěžovatel byl o probíhajícím trestním řízení informován svědkem W. a o trvajícím zájmu o svou osobu ze strany Policie České republiky mohl být zpraven rovněž svou matkou, která byla policií průběžně kontaktována a s níž se stěžovatel několikrát sešel. O úmyslu skrývat se dle vrchního soudu svědčila i skutečnost, že stěžovatel nesdělil místo svého pobytu ani nejbližším příbuzným, které nekontaktoval ani v souvislosti se závažnými rodinnými událostmi. Jestliže vrchní soud ze souhrnu těchto skutečností dovodil, že stěžovatel měl v úmyslu vyhýbat se trestnímu řízení, nelze jeho závěrům z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud není oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v