IV.ÚS 3456/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3456/23 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů P. V. a J. G., zastoupených Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou, sídlem Konzumní 643/10, Praha 14 - Hloubětín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2023 č. j. 24 Cdo 2171/2023-520, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2022 č. j. 7 Co 856/2022-438 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 5. května 2022 č. j. 12 C 152/2020-368, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Prokišova 1202/5, České Budějovice, evidované právnické osoby Městská charita České Budějovice, sídlem Žižkova tř. 309/12, České Budějovice, a T. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodiny, rodičovství a dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatelé namítají, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 3 Listiny a čl. 11 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali u Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") určení, že první a druhá vedlejší účastnice nejsou dědici po jejich otci, zůstaviteli P. V., neboť část závěti ze dne 29. 3. 2007, kterou je povolal za dědice, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "o. z."). Stěžovatelé poukázali na to, že zůstavitel "byl osobou sebestřednou a sobeckou, s až chorobným lpěním na majetku, který se ani nesnažil o vybudování citového vztahu ke svým dětem... ani k jejich matce A. V". Rozpor s dobrými mravy spatřovali především v tom, že zůstavitel zanedbával péči o domácnost, fyzicky napadal svou bývalou manželku a nepřispíval na výživu svých dětí, přičemž se "povoláním jiných osob než svých dětí za dědice snažil potrestat své děti" a jde od něj o "šikanózní výkon práva". V té souvislosti stěžovatelé popisují, že "zůstavitel sepsal dodatek k závěti ze dne 16. 9. 2007, dle kterého odkázal podíl na nemovitostech v P. dětem, ačkoliv v té době nebyl jejich spoluvlastníkem a tuto skutečnost musel vědět, a dále v závěti ze dne 29. 3. 2007 zůstavitel ... odkázal své bývalé manželce konkrétní vyjmenované movité věci, které ovšem nevlastnil". Zdůraznili dále, že zůstavitel na vypořádání svého podílu na společném jmění manželů, jehož jedinou významnější hodnotou byly nemovitosti v P., obdržel částku 1 000 000 Kč, pročež část těchto finančních prostředků je jedním z aktiv dědictví. Považují za nemravné, aby část peněz získaly vedlejší účastnice. O nemovitost pečovali stěžovatelé, kteří se přičinili o zachování hodnoty nemovitostí a o to, že zůstavitel mohl obdržet vypořádání ve výši 1 000 000 Kč. Zůstavitel se rovněž dopustil nemravného jednání tím, že zatajil před svou (bývalou) manželkou závěť E. W., kterou byla povolána za dědice. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí okresního soudu ve věci. Předchozí rozhodnutí, kterým byla žaloba stěžovatelů zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, zrušil usnesením ze dne 19. 11. 2021 č. j. 7 Co 950/2021-322 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"). Okresní soud v souladu s rozhodnutím krajského soudu shledal naléhavý právní zájem stěžovatelů na určení, že první a druhá vedlejší účastnice nejsou dědici po zůstaviteli, doplnil dokazování a posléze dospěl k závěru, že "skutkové vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát" (bod 68. odůvodnění), tudíž nelze považovat části závěti ze dne 29. 3. 2007 ve znění dodatků za neplatné. K námitkám stěžovatelů okresní soud především uvedl, že k vypořádání společného jmění manželů došlo dohodou manželů, a dále, že stěžovatelé a třetí vedlejší účastník se "sice soudní cestou, ale domáhali výživného po zůstaviteli". Podle tvrzení stěžovatelů se jejich matka svého podílu na dědictví po E. W. žádným způsobem nedomáhala. Okresní soud zdůraznil, že vyhověním žalobě by došlo ke zpětné revizi svobodného rozhodnutí zůstavitele o jeho majetku pro případ smrti, která by byla nedůvodná a nepřiměřená vzhledem k tomu, že stěžovatelé a třetí vedlejší účastník jsou rovněž dědici ze závěti a nebyli tedy zůstavitelem opomenuti. 3. Krajský soud v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil jako věcně správný a přistoupil toliko ke změně IV. nákladového výroku, když rozhodl, že třetí vedlejší účastník nemá v řízení před okresním soudem právo na náhradu nákladů řízení. Podstatné podle krajského soudu je, že bývalá manželka zůstavitele nepatřila do okruhu zákonných dědiců, pročež závěť nemohla zkrátit její práva. Za této situace proto shledal argumenty stěžovatelů ve vztahu k jejich matce ohledně zatajení závěti E. W., zanedbávání péče o společnou domácnost, nedobrých vztazích v průběhu manželství a nedostatečné péči o dům v P. za "v zásadě nedůvodné" (bod 19. odůvodnění). Přestože v žalobě a odvolání tvrzené skutečnosti dokreslují rodinné poměry zůstavitele s negativními dopady i na stěžovatele, přesto míří především k jeho bývalé manželce. Nemohlo-li pojmově dojít k jejímu znevýhodnění předmětnou závětí, pak neobstojí ani závěr, že majetek získaný zůstavitelem při vypořádání zaniklého společného jmění manželů a majetek případně získaný na její úkor po E. W. nemohou nabýt vedlejší účastníci místo stěžovatelů. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu odmítl. V dovolání předestřené právní otázky, souhrnně představující otázku souladu či nesouladu závěti s dobrými mravy a z toho vyplývající otázku platnosti či neplatnosti závěti, krajský soud řešil a jeho rozhodnutí není v rozporu se stěžovateli označenými rozhodnutími ani s další ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Skutečnost, že stěžovatelé na základě zjištěného skutkového stavu sami činí jiný právní závěr než krajský soud, dovolací důvod podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nezakládá. Nejvyšší soud připomněl, že podle dosavadní rozhodovací praxe zkoumá v dovolacím řízení soulad uplatnění práva s dobrými mravy jen z hlediska zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů. Zjevnou nepřiměřenost úvah však v posuzované věci neshledal. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé rekapitulují průběh řízení před soudy, obsah napadených rozhodnutí a především podrobně popisují vývoj rodinných vztahů od přelomu 70. a 80. let minulého století. V napadených rozhodnutích spatřují porušení výše uvedených základních práv a svobod (viz bod 1.). Rozhodnutí soudů jsou podle nich "popřením institutu dobrých mravů a vyprázdněním jeho obsahu", jakož i "popřením samotného principu právního státu". 6. Závěry soudů jsou podle stěžovatelů nepodložené a rozporné s ústavním pořádkem, neboť akceptují porušování dobrých mravů zůstavitelem, který se sepisem předmětné závěti dopustil šikanózního výkonu práva s cílem "stěžovatele potrestat" za rozvod s jejich matkou, a za to, že si "k němu nenašli vztah". Stěžovatelé dále opakují svou žalobní argumentaci shrnutou v bodu 2. výše. Poukazují dále na to, že zůstavitel se "vlastní protiprávní jednání na sklonku života snažil napravit sepsáním závěti ze dne 15. 1. 2012 a ze dne 22. 1. 2012", ke které však soudy nikterak nepřihlédly. Výkon dědického práva vedlejšími účastnicemi by byl podle stěžovatelů v rozporu s dobrými mravy. Zejména vůči první vedlejší účastnici uvádí, že tato využívá "vlastního protiprávního jednání" spočívajícího v "nedodržování vlastních pravidel" v soudních řízeních, které stěžovatelé vedli před okresním soudem. V té souvislosti podotýkají, že se v důsledku postupu okresního soudu v řízení o výživném ocitli v existenční nouzi. V závěrečném návrhu stěžovatelé vyjadřují "hluboké znepokojení nad tím, kam až se společnost ... posunula a co vše nyní patří mezí zcela běžné jevy v rodinných vztazích", když krajský soud v bo