IV.ÚS 3456/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3456/24 ze dne 15. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., t. č. Vazební věznice a ÚpVZD Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2024 sp. zn. 61 To 805/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. listopadu 2024 sp. zn. 0 Nt 15057/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a to formou pokračujícího trestného činu podle § 116 trestního zákoníku. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle § 68 odst. 1 a § 73b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel bere do vazby z důvodů podle § 67 písm. b), c) trestního řádu, přičemž vazba se započítává dnem a hodinou zadržení, tj. ode dne 12. 11. 2024 od 07:30 hod. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání nesprávně stanovil výši škody, kterou měl trestnou činností způsobit. Podle stěžovatele duplicitní zahrnutí škody "připadající na vozidla" a chybný výpočet škody u poškozené A. B. vedl ke zvýšení částky celkové škody z 9 795 000 Kč na 11 795 000 Kč. Obecné soudy též nevzaly v potaz, že někteří poškození byli "minimálně částečně vyplaceni", a přehlížely výši škody podle § 137 trestního zákoníku. 6. Stěžovatel dovozuje, že u policejního orgánu nejde o neúmyslné chyby v počtech, ale o účelovou snahu ovlivnit právní kvalifikaci skutku, protože v případě škody velkého rozsahu (škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč) je ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí 5 až 10 let (§ 209 odst. 5 trestního zákoníku), namísto trestní sazby v rozmezí 2 až 8 let stanovené v § 209 odst. 4 trestního zákoníku (naplnění znaku "značná škoda", tj. výše škody nejméně 1 000 000 Kč). Stěžovatel má za to, že dozorová státní zástupkyně usnesení policejního orgánu i s pochybeními buď "tiše aprobovala", nebo je vůbec nečetla. Uvedenému rozhodnutí nevěnovali náležitou pozornost ani soudkyně obvodního soudu (která měla na vazební zasedání vyčleněno toliko 15 minut volného času, a to před dobou oběda) a členové senátu městského soudu. Stěžovatel dále prohlašuje, že podle jeho "dojmu" případ vlastně vůbec nikoho nezajímá a je v podstatě již na začátku přípravného řízení "odsouzen" k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. 7. Závěrem stěžovatel uvádí, že soudkyně obvodního soudu nereagovala ani na námitku jeho obhájce, podle níž návrh na vzetí do vazby nebyl pravděpodobně soudu doručen řádně a včas. Tato námitka dokonce ani nebyla zaznamenána do protokolu o vazebním zasedání, nicméně by měla být zachycena na zvukovém záznamu z předmětného soudního jednání, jehož vyžádání stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje. Z doplnění stěžovatelovy instanční stížnosti vyplývá, že její těžiště představuje tvrzení, podle kterého stěžovateli, jeho obhájci a ani obvodnímu soudu nebyl řádně a včas doručen návrh na vzetí do vazby. Obhájci stěžovatele byl doručen návrh týkající se spoluobviněného V. N. Vzhledem k tomu, že u každého z obviněných je návrh na vzetí do vazby podáván individuálně a obhájci je pouze přeposílán, je zjevné, že návrh na vzetí do vazby stěžovatele pravděpodobně nebyl řádně a včas doručen ani obvodnímu soudu a tato skutečnost byla následně napravována až po upozornění obhájce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti IV. a) Obecná východiska pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)]. Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na nedotknutelnost osoby, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7). Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. ález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 10. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována značná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)]. 11. Zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích př