IV.ÚS 3457/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3457/18 ze dne 9. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Hajné, zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. 22 Cdo 2714/2018-703, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Rozsudkem ze dne 11. 11. 2016 č. j. 4 C 21/2015-329 Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") v právní věci Milana Hajného jako žalobce o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") nařídil prodej konkrétních nemovitostí v katastrálním území D. s tím, že výtěžek bude rovným dílem rozdělen mezi žalobce a stěžovatelku (jako žalovanou), stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 269 200 Kč a dále rozhodl, že stěžovatelce připadají do vlastnictví v rozhodnutí specifikované movité věci, že se jí přikazuje k úhradě dluh u Českomoravské záruční rozvojové banky a. s. ve výši 77 000 Kč a že se jí ukládá zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 1. 2018 č. j. 28 Co 90/2017-635 změnil rozsudek okresního soudu tak, že se nařizuje prodej stejných nemovitostí ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku mezi účastníky rovným dílem a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílů 233 714,50 Kč; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti [§ 241a odst. 2 ve spojení s § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a tudíž trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadené usnesení je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, konkrétně s nálezem ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. V této souvislosti poukázala na to, že v úvodní části dovolání uvedla, že je přípustné, protože napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Toto své tvrzení rozvedla v následujících pasážích, když uvedla, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu mj. s tím, že nelze vypořádat finanční prostředky poskytnuté jejími rodiči zejména na výstavbu rodinného domu, neboť tyto jako půjčky byly uplatněny až v podání ze dne 26. 5. 2017, tj. po uplynutí tříleté lhůty, a že po uplynutí této lhůty byla uplatněna i částka pojistného plnění, která byla vyplacena jí a žalobci a kterou žalobce předal své matce. V dovolání přitom poukázala na judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 437/2014, 22 Cdo 3192/2015), dle níž z hlediska uplatnění majetku do vypořádání zaniklého SJM je rozhodující, zda příslušná položka je věcně vymezena, nikoliv to, jak ji účastník právně kvalifikoval; pokud o věci či položce zmínka byla, ale nebylo zřejmé, má-li být předmětem vypořádání, nejde o její uplatnění po zákonné tříleté lhůtě, uvede-li účastník k dotazu soudu (který odstraňuje svou pochybnost o vymezení předmětu řízení), že takovou položku vypořádat chce, i když tento dotaz soud učiní až po třech letech od zániku SJM). Stěžovatelka má za to, že tímto způsobem dostatečně ozřejmila, od které ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil. 6. Dále stěžovatelku upozornila, že v dovolání uvedla, že jednotlivé položky z titulu peněžních prostředků poskytnutých jejími rodiči uplatnila do vypořádání včas. Má být přitom podstatné, že včas uplatnila konkrétní finanční částky v konkrétní výši, které byly určeny na nákup či úhradu konkrétních položek, přičemž otázka právní kvalifikace, tedy zda šlo o dar nebo půjčku, nemůže mít vliv na to, že příslušné položky byly do vypořádání řádně a včas uplatněny. Z toho je dle stěžovatelky dostatečně zřejmé, že v dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevypořádal jí uplatněné položky, ač byly uplatněny včas, resp. nesprávným způsobem rozlišuje, jak tyto sama právně kvalifikovala. To obdobně platí pro vypořádání částky 140 000 Kč, neboť i zde se závěrem odvolacího soudu, že tato položka byla uplatněna po uplynutí tří let, nesouhlasila, a to s odkazem na uvedenou judikaturu. Přitom i tuto otázku posoudil odvolací soud nesprávně, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že příslušnou položku uvedla již ve svém podání ze dne 11. 2. 2016 a dále tento svůj nárok upřesnila v odůvodnění odvolání podaného dne 24. 1. 2014, tj. před zánikem SJM, neboť manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 1. 2014. 7. Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že v případě obou shora vymezených otázek dostatečným způsobem uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, a tedy závěr o tom, že trpí vadami, není správný, v důsledku čehož jí byl odepřen přístup k dovolacímu soudu, a tím bylo porušeno její právo na soudní ochranu. III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení. 9. Nejvyšší soud vyslovil názor, že svým rozhodnutím, které je založeno na závěru, že v dovolání absentuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, stěžovatelčina práva neporušil, a proto považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka totiž tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by odkázala na konkrétní rozhodnutí, a obsahem dovolání je pouze nepřípustná polemika se závěry znaleckého posudku, s posouzením otázek procesního práva, skutkovými zjištěními a výroky o náhradě nákladů řízení. 10. Milan Hajný (žalobce v řízení před obecnými soudy) se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil a svého procesního postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdal, a to vzhledem k výzvě Ústavního soudu obsahující poučení, že pokud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádří, bude se mít za to, že se daného procesního postavení vzdal. 11. Vyjádření účastníka řízení Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezasílal, neboť se v něm jen shrnuje obsah odůvodnění napadeného usnesení, a žádnou novou argumentaci či skutečnost nepřináší. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházej