IV.ÚS 3458/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3458/22 ze dne 2. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem, sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 333/2022-2858, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 5 To 47/2021-2671 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2021 sp. zn. 2 T 9/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to společně se spoluobviněnými J. D., B. H. a A. J. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil ve stručnosti uvedeno tak, že jako statutární orgán obchodní společnosti A (později B) s cílem vylákat neoprávněný finanční prospěch vyhotovil a podal k Úřadu práce České republiky - krajské pobočce pro hlavní město Prahu (dále jen "úřad práce") žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, vždy pro konkrétní rozhodná období (4. čtvrtletí 2014, 1. čtvrtletí 2015, 2. čtvrtletí 2015 a 3. čtvrtletí 2015). V uvedených žádostech stěžovatel deklaroval vynaložené mzdové náklady na zdravotně postižené zaměstnance a prohlásil, že všechny údaje jsou pravdivé, ačkoliv si byl vědom toho, že v žádostech uvedené mzdové náklady neodpovídají skutečnosti, neboť zdravotně postiženým zaměstnancům byla poskytována měsíční "čistá mzda" nejvýše v částce 2 000 Kč. Stěžovatel tak způsobil poškozené České republice, zastoupené úřadem práce, škodu ve výši 8 649 988 Kč. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu uložil povinnost společně a nerozdílně s obviněnou A. J. nahradit České republice, zastoupené úřadem práce, škodu ve výši 8 649 988 Kč. 3. V posuzované věci šlo v pořadí o druhý rozsudek městského soudu, neboť jeho první rozsudek, kterým stěžovatele společně s dalšími spoluobviněnými zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl k odvolání státní zástupkyně Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. 11. 2020 č. j. 5 To 57/2020-2250 v celém rozsahu zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu a podle § 259 odst. 1 trestního řádu vrácen městskému soudu k dalšímu řízení, jehož výsledkem je napadený rozsudek. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu odvolání, jež bylo jako nedůvodné napadeným usnesením vrchního soudu podle § 256 trestního řádu zamítnuto. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že se dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu, pro který byl odsouzen. Obecné soudy podle něj vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a dostatečným způsobem se nevypořádaly s provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty, pročež provedené hodnocení odporuje zásadám formální logiky. Odůvodnění usnesení vrchního soudu pokládá za absolutně nedostačující, mezerovité, strohé, vnitřně rozporné a postrádající úvahy, z jakých důvodů tento soud shledává správným a úplným odůvodnění rozsudku městského soudu, když se jednoznačně nepodařilo rozptýlit pochybnosti o shodě zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním. Má za to, že vrchní soud v podstatě pouze ledabyle odkázal na rozsudek městského soudu, který označil za velmi pečlivě a podrobně odůvodněný. 7. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svá rozhodnutí založily na skutkových zjištěních, které jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, městský soud důkazy hodnotil jednostranně a jednotlivě, nikoli ve vzájemných souvislostech, a část z nich pominul či z nich vyvodil nelogické závěry, přičemž vrchní soud tyto nedostatky nenapravil. Městský soud původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem, v pořadí druhém rozsudku však na základě shodně zjištěného stavu dospěl ke zcela odlišným závěrům s tím, že všechny obviněné uznal vinnými. Škoda, jež měla vzniknout v důsledku jeho jednání, nebyla zčásti vůbec prokazována, a vrchní soud tuto vadu nezhojil. Následně stěžovatel oponuje, že v jednotlivých obdobích, ve vztahu k nimž byl uznán vinným, poskytl úřad práce vždy příspěvky vyšší, než obchodní společnost A, požadovala, neboť část z nich byla přiznána podle § 78 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, na zvýšené výdaje zaměstnanců; za příslušná čtyři čtvrtletí činila tato částka celkem 1 815 137,60 Kč a tento rozdíl mezi výší částky, o kterou společnost žádala, a výší škody, jež měla vzniknout jednáním obviněných České republice, je zásadní. Městský soud však rozdíl mezi peněžními částkami požadovanými, přiznanými a vyplacenými obchodní společnosti A, podle § 78 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti zcela nepochopitelně pominul, a jemu je tak kladeno za vinu způsobení škody vyšší, než odpovídající obsahu žádostí. Stěžovatel vytýká, že ačkoli všichni slyšení svědci uvedli, že s ním nikdy osobně nekomunikovali, když veškerou agendu týkající se zaměstnanců zajišťovala obviněná A. J., soudy založily svá rozhodnutí na domněnce, že jako jednatel musel mít povědomí o skutečné výši mzdy vyplácené zaměstnancům. Soudy v této souvislosti vycházely z osamocené výpovědi jediné svědkyně A. B., o jejíž věrohodnosti lze důvodně pochybovat, když s ní byl rozvázán pracovní poměr pro porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Z výpovědi svědkyně H. Š. - oproti závěrům soudů - vyplývá, že netušil nic o výši mezd zaměstnanců, neboť jí vyplatil na místě částku 2 000 Kč, kterou mu sdělila jako výši své mzdy, přičemž předmětná částka pro něho nebyla překvapivou z důvodu, že takové částky se objevovaly mezi bezhotovostně odesílanými mzdami. Městský soud ve zprošťujícím rozsudku akceptoval obhajobu, že podpisem "na druhém archu" zaměstnanci stvrzovali převzetí částky 2 000 Kč jako osobního ohodnocení, zatímco v odsuzujícím rozsudku obsah této písemnosti vyložil k jeho tíži. 8. Dále stěžovatel namítá, že oproti původnímu zprošťujícímu rozsudku se důkazní situace nezměnila. Jde-li o tzv. první způsob vyplácení mezd, zdůrazňuje, že nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že spoluobviněná A. J. od něj (či jiného z jednatelů) obdržela částky 2 000 Kč a zbytek částky vybrané z bankovního účtu společnosti si jednatelé ponechali, takže takové skutkové zjištění je pouhou nepodloženou spekulací soudů. K závěru soudů o tzv. druhém způsobu výplaty mezd zaměstnancům, že mzdy byly zasílány na bankovní účty založené na jméno obviněného B. H., aby mohla být páchána trestná činnost, stěžovatel vytýká, že na daném způsobu výplaty mezd konzultovaném s úřadem práce nebylo uvedeným správním orgánem shledáno nic závadného, a to ani při následných kontrolách. Ani v tomto případě se jednoznačně nepodařilo prokázat, že se jakkoli podílel na výběru peněz z bankomatu a jejich následném předání zaměstnancům. K tzv. třetímu způsobu vyplácení mezd stěžovatel uvádí, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že výběry z hromadných účtů, jejichž majiteli byli zaměstnanci, neprováděl ani on, ani nikdo jiný z jednatelů a mzdu v hotovosti předávala zaměstnancům spoluobviněná A. J. Stěžovatel uzavírá, že za situace, kdy žádosti o příspěvek byly vypracovávány a sestavovány na základě podkladů, tzv. výplatnic poskytnutých jmenovanou spoluobviněnou, jež byly podepsány zaměstnanci na plné částky, z nichž tak nemohl zjistit, že skutečně vyplacená částka zaměstnancům je několikanásobně nižší, když nadto nikdo ze zaměstnanců si mu nestěžoval a ani ho v této souvislosti nekon