IV.ÚS 3458/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3458/23 ze dne 20. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky I. A., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 127/2023-653 ze dne 11. října 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 415/2019-618 ze dne 22. září 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 24 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. 2. Z ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 C 472/2013 se podává, že obvodní soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem č. j. 16 C 472/2013-347 ze dne 2. května 2017. Stěžovatelčinu žalobu o zaplacení 300 000 Kč tehdy zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o náhradu škody na zdraví, spočívající ve vytrpěných bolestech a ve ztížení společenského uplatnění, vyšel ze zjištění, že stěžovatelka dne 19. října 2010 absolvovala u vedlejší účastnice ortopedickou operaci a z nemocnice byla propuštěna dne 27. října 2010. Z provedeného dokazování vyplynulo, že operační i pooperační péče vedlejší účastnice byla poskytnuta lege artis a nebyly tak splněny podmínky pro vznik povinnosti vedlejší účastnice k náhradě škody na zdraví. Uplatněné právo by navíc bylo již promlčeno, protože žaloba byla podána až dne 16. října 2013. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 58 Co 260/2017-388 ze dne 2. listopadu 2017 první rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že ačkoliv provedl obsáhlé dokazování, nevěnoval pozornost tomu, že skutková tvrzení stěžovatelky nebyla dostatečně a jednoznačně specifikována a nebylo tak jisté, na základě jakých skutečností se nároku domáhala, z čeho jej dovozuje a v jaké výši. Tím, že obvodní soud stěžovatelku nevedl k odstranění nedostatků žaloby, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 4. Stěžovatelka k výzvě obvodního soudu dne 11• prosince 2017 upřesnila žalobu tak, že požaduje 312 000 Kč na náhradě za bolest a 180 000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění (celkem 492 000 Kč). Vytrpěné bolesti, které se po lékařském zákroku vedlejší účastnice zakonzervovaly a trápily stěžovatelku až do reoperace dne 8. listopadu 2012, vymezila v návaznosti na bodové hodnocení znalce MUDr. Jiřího Svobody. Za příčinu obtíží označila neposkytnutí péče lege artis, neprovedení dostatečné analgetické pooperační terapie, současně namítala nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentaci. Obvodní soud v pořadí druhým rozsudkem č. j. 16 C 472/2013-496 ze dne 15. října 2019 žalobu opět zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení. Obvodní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatelka byla před operací řádně poučena, a jak samotná operace, tak pooperační péče zdravotnických pracovníků vedlejší účastnice proběhly lege artis, tudíž stěžovatelce právo na náhradu škody nevzniklo; proto se již nezabýval důvodností námitky promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice. 5. K odvolání stěžovatelky městský soud v pořadí prvním rozsudkem č. j. 58 Co 415/2019-561 ze dne 12. března 2020 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že operace proběhla lege artis a že stěžovatelka neprokázala porušení povinnosti vedlejší účastnice. Stěžovatelka ale ohledně nároku odvozovaného od nedostatečně tlumené bolesti důvodně namítala, že se obvodní soud dostatečně nezabýval znaleckými posudky, které řešily její pooperační bolesti v době hospitalizace. Nicméně tento požadavek není důvodný pro promlčení uplatněného práva. Stěžovatelka totiž byla ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice hospitalizována od 19. října 2010 do 27. října 2010 a domáhala se odškodnění bolesti, kterou vytrpěla v této době. Informace, že jí vznikla škoda (utrpěná bolest), a kdo za ni odpovídá (poskytovatel zdravotnické péče), měla tedy stěžovatelka k dispozici nejpozději v době ukončení hospitalizace. Promlčecí doba tak podle městského soudu marně uplynula dnem 27. října 2012, tj. téměř rok před podáním žaloby. S nárokem na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění pak nemohla být stěžovatelka úspěšná, neboť tvrdila obtíže, které trvaly "pouze" po dobu několika měsíců, a nenastaly tedy trvalé následky. 6. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. 25 Cdo 2558/2020-598 ze dne 31. května 2022 zrušil rozsudek městského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu co do částky 312 000 Kč, tedy ohledně nároku na bolestné, a v části, jíž městský soud rozhodoval o nákladech řízení. Nejvyšší soud vyložil, že stav vytrpěných bolestí bývá odškodňován jednorázovou náhradou. Mají-li však bolesti určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. proto, že léčba probíhá postupně samostatně prováděnými výkony), jsou jednotlivé bolestivé stavy hodnoceny odděleně a mohou s nimi být spojovány samostatné nároky. Nejvyšší soud vytkl městskému soudu, že nevzal v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí mohl správně posoudit okolnosti významné pro počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby. Nejvyšší soud městskému soudu uložil, aby v dalším řízení rozlišil jednotlivé bolestivé stavy vymezené žalobou a přesněji určil podmínky odpovědnosti za ně a případně takto strukturovaně vyřešil i otázku promlčení. 7. Městský soud napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil druhý rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku v rozsahu částky 312 000 Kč a v nákladovém výroku II a ve výroku III jej změnil tak, že stát na náhradu nákladů řízení nemá právo (vše výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 8. Po zopakování části důkazů městský soud uzavřel, že žádným ze znaleckých posudků nebylo potvrzeno pochybení vedlejší účastnice při operaci. Je nepochybné, že stěžovatelka trpěla bolestmi a pociťovala je v době hospitalizace i v dalším období, a to s různou intenzitou, nikoliv však silně a setrvale až do reoperace. Z provedeného dokazování dále vyplynul rozdíl mezi subjektivním vnímáním bolesti stěžovatelkou a záznamy bolesti podle zpráv z rehabilitačního zařízení a při kontrolách v lékařských zařízeních. Protože tedy byla intenzita bolesti v různých obdobích rozdílná, nelze dovodit, že by tu byl setrvalý intenzivní bolestivý stav od operace v říjnu 2010 až do reoperace v listopadu 2012. 9. Městský soud proto rozčlenil jednotlivá období podle charakteru a intenzity bolesti na bolestivé stavy 1) v době hospitalizace u vedlejší účastnice od 19. října 2010 až do 27. října 2010, 2) po hospitalizaci od 27. října 2010 do konce června 2011, kdy stěžovatelka pociťovala poměrně intenzivní bolest, ale zjevně ne setrvale, 3) v době od července 2011 do srpna 2012, kdy bolesti byly natolik nevýznamné, že žalobkyně žádnou pomoc v lékařském či jiném zařízení nevyhledala, od druhé poloviny roku 2011 tak zjevně došlo ke snížení bolestivosti, a 4) od září 2012, kdy se bolest zhoršila natolik, že stěžovatelka musela vyhledat lékařskou pomoc, až do reoperace 8. listopadu 2012. Další rozdělení je pak možné provést podle příčin bolesti, konkrétně 1) období hospitalizace od 19. října 2010 do 27. října 2010, kdy příčinou bolestí byl samotný operační zákrok a pochybení vedlejší účastnice spočívající v nedostatečném tlumení bolesti, a 2) období od ukončení hospitalizace do reoperace, tj. od 28. října 2010 do 8. listopadu 2012, kdy příčinou bolestí mělo být podle tvrzení stěžovatelky vadné provedení operace, resp. bolesti měly být důsledkem nedostatečného tlumení bolestí v době hospitalizace, avšak podle znaleckého posudku byla skutečnou příčinou bolestí subluxace čéšky (neúplné vykloubení, nestandardní posun čéšky vůči stehenní kosti), k níž došlo až po operaci. O odpovědnosti vedlejší účastnice za utrpěnou bolest tak bylo možné uvažovat pouze v prvním období, tj. v období hospitalizace od 19. října 2010 do 27. října 2010. Vedlejší účastnice poc