IV.ÚS 3468/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3468/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 2 Ko 11/2021-5257 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2021 č. j. 42 K 233/99-5228, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TREND - všeobecný investiční fond, a. s., sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, a Mgr. Martina Razíma, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") vede s vedlejší účastnicí konkursní řízení pod sp. zn. 42 K 233/99. Krajský soud dne 24. 1. 2000 ustanovil do funkce správce konkursní podstaty vedlejšího účastníka (dále jen "původní správce"). Dne 13. 11. 2002 krajský soud původního správce ze zdravotních důvodů na jeho vlastní žádost zprostil funkce a téhož dne do funkce správce konkursní podstaty ustanovil stěžovatele. Původní správce čerpal na zálohách na odměnu celkem 245 000 Kč, stěžovatel celkem 8 005 050 Kč. 2. Dále krajský soud usnesením ze dne 22. 12. 2016 č. j. 42 K 233/99-4851 schválil konečnou zprávu (předloženou stěžovatelem dne 26. 8. 2016) s tím, že stěžovateli náleží odměna 7 864 532 Kč a původnímu správci 500 000 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání původního správce uvedené usnesení zrušil usnesením ze dne 6. 6. 2017 č. j. 2 Ko 22/2017-4908, neboť si krajský soud neopatřil podklady pro rozhodnutí o určení podílů odměny obou správců. Krajský soud následně usnesením ze dne 20. 6. 2018 č. j. 42 K 233/99-5013 rozhodl, že stěžovateli náleží odměna 5 855 172 Kč a původnímu správci 2 509 360 Kč. Vrchní soud uvedené rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 27. 5. 2019 č. j. 2 Ko 29/2018-5074 k odvolání obou správců, neboť krajský soud mimo jiným nezohlednil rozsah činnosti obou správců a nesprávně započítal daň z přidané hodnoty. Krajský soud následně usnesením ze dne 20. 3. 2020 č. j. 42 K 233/99-5163 rozhodl, že původnímu správci náleží odměna v celkové výši 2 884 509 Kč, stěžovateli 7 236 574 Kč, stěžovatel je povinen do konkursní podstaty zaplatit celkem 1 381 177 Kč jako část vyplacené zálohy a vyplatit původnímu správci z konkursní podstaty nedoplatek jeho odměny. Vrchní soud uvedené usnesení opět zrušil usnesením ze dne 25. 11. 2020 č. j. 2 Ko 13/2020-5195 k odvolání stěžovatele, neboť krajský soud mimo jiným nesprávně rozhodl o povinnosti stěžovatele "zaplatit ze svého" část odměny původního správce a opět nesprávně započítal daň z přidané hodnoty. 3. Nato krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že na odměně náleží původnímu správci celkem 2 884 509 Kč, stěžovateli celkem 7 149 572,40 Kč, stěžovatel je povinen vrátit do konkursní podstaty celkem 855 477,60 Kč a vyplatit z konkursní podstaty 1 739 329,75 Kč původnímu správci jako nedoplatek odměny a rozhodl, že krajský soud vyplatí původnímu správci zbylou část nedoplatku odměny dílem z úschovy a dílem z prostředků státu. Krajský soud určil výsledný podíl odměny obou správců v poměru 28,5 % ku 71,5 %, a to s přihlédnutím k době výkonu funkce (v poměru 17 % ku 83 % doby) a rozsahu činnosti (40 % ku 60 %) podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. 4. Vrchní soud k odvolání stěžovatele napadené usnesení krajského soudu potvrdil napadeným usnesením. Šlo-li o poměr odměn obou správců, resp. rozsah jejich činnosti, není relevantní, zda podání stěžovatele byla obsáhlejší. Rozhodné je, že funkce konkursního správce je náročnější zpočátku řízení, stěžovatel většinu výtěžku samostatnou činností získal toliko jako úroky z termínovaných vkladů a běžných účtů a využíval na účet konkursní podstaty právní služby třetí osoby. Stěžovatel sice dosáhl zpeněžení pohledávky ve výši 120 mil. Kč ve veřejné dražbě, tu však připravil původní správce. Veřejná dražba se původně nekonala z důvodu nezávisejících na původním správci a stěžovatel ji provedl 5 týdnů po svém ustanovení do funkce. Činnost stěžovatele po předložení konečné zprávy dne 26. 8. 2016 nebyla započítána, neboť výkon jeho funkce nevyžadoval žádné intenzivnější činnosti. Po splnění rozvrhového usnesení již šlo o činnost formální a nesměřující k provedení konkursu. Šlo již jen o určení odměny obou správců. Stěžovatel nadto zapříčinil opakované průtahy; nejde jen o sčítání měsíců ve funkci, nýbrž i o zohlednění skutečné činnosti. Odměna proto pokrývala i činnost stěžovatele po vydání konečné zprávy, a krajský soud poměr odměny obou správců určil správně. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí se příčí jeho tzv. legitimnímu očekávání v určení výše jeho odměny, a nepřiměřeně tak zasahují do jeho vlastnické sféry [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.) či ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 1/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel své tzv. legitimní očekávání spojuje zaprvé s tím, že krajský soud v letech 2003 až 2014 schvaloval čerpání záloh na odměnu. Stěžovatel proto očekával, že jeho odměna bude odpovídat přibližné výši vyplacených záloh. Sémantická podstata slova "záloha" přitom nevylučuje její 100% vyplacení. Zadruhé stěžovatel svoje tzv. legitimní očekávání spojuje s postupem krajského soudu, který usnesením ze dne 22. 12. 2016 (sub 3.) schválil konečnou zprávu s určením odměny odpovídající výši čerpaných záloh. Má-li stěžovatel nyní vrátit část čerpaných záloh (855 477,60 Kč), nejde o zúčtování záloh, nýbrž o "kvalitativní změnu" plnění. 6. Dále stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí jsou pro něj překvapivá a že obecné soudy v jeho věci porušily jeho ústavně zaručené právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; poukazuje na to, že krajský soud konečnou zprávu schválil v roce 2016 a vrchní soud poslední rozhodnutí ve věci (napadené usnesení) vydal v roce 2021. Stěžovatel dále tvrdí, že se vrchní soud nezabýval jeho odvolací námitkou, že "nese hlavní zásluhu" na zpeněžení nejhodnotnější pohledávky vedlejší účastnice. Konečně stěžovatel svoji věc přirovnává k judikatuře Ústavního soudu o nerovném odměňování advokátů jako opatrovníků [srov. zejména nález ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 17/21 (443/2021 Sb.)]; jde o stejně nerovný přístup, neboť obecné soudy odmítly zahrnout do výpočtu odměny období po vydání konečné zprávy. Stěžovatel přitom nadále činnost konkursního správce skutečně vykonává (vede účetnictví a podává daňová přiznání za vedlejší účastnici a komunikuje s konkursním soudem). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu,