IV.ÚS 3469/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3469/23 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Pštrossova 1925/6, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 78/2023-1998, 32 Co 117/2023, 32 Co 118/2023 ze dne 19. září 2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. P. D., 2. V. D., 3. V. M. a 4. S. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadené části rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel (otec) - posuzováno podle obsahu - napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") v rozsahu výroku II o věci samé [bod 1 o zrušení vyživovací povinnosti k prvnímu vedlejšímu účastníkovi (synu P.) napadá pouze v rozsahu stanoveného data, které má být podle stěžovatele dřívější, samotné zrušení vyživovací povinnosti nenapadá] a nákladový výrok III. Tvrdí, že krajský soud porušil napadenou částí rozhodnutí krajského soudu jeho práva ústavně zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti na některých místech zmiňuje, že napadá rozsudek krajského soudu jako celek (výrok I se ho však ani netýká) a také, že napadá spolu s rozsudkem krajského soudu i prvostupňový rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") č. j. 12 P 98/2007-1585 ze dne 27. dubna 2021 ve znění doplňujícího usnesení č. j. 12 P 98/2007-1643 ze dne 25. ledna 2022 a opravného usnesení č. j. 12 P 98/2007-1668 ze dne 3. října 2022. Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že je jí napadena pouze shora označená část rozsudku krajského soudu s tím, že se dává Ústavnímu soudu do úvahy, aby spolu s napadenou částí případně zrušil i rozsudek okresního soudu (Ústavní soud by ani nebyl příslušný k projednání ústavní stížnosti do rozsudku okresního soudu, neboť ten byl napadeným výrokem II rozsudku krajského soudu v celém rozsahu změněn). 2. Okresní soud Praha-západ shora označeným rozsudkem zvýšil stěžovateli výživné, které měl měsíčně platit synu P. (prvnímu vedlejšímu účastníkovi z původních 7 000 Kč na 12 000 Kč (od 1. září 2012), 14 000 Kč (od 1. září 2013), 17 000 Kč (od 1. září 2017), a 19 000 Kč (od 1. dubna 2020 (výrok I). Výživné pro syna V. (druhého vedlejšího účastníka) zvýšil z původních 5 000 Kč na 10 000 Kč (od 1. září 2014), 14 000 Kč (od 1. září 2014), 17 000 Kč (od 1. dubna 2020) měsíčně. Vyčíslil nedoplatek na výživném za období od 1. září 2012 do 31. dubna 2021 pro oba syny - pro P. ve výši 862 000 Kč a pro V. ve výši 852 000 Kč. Tím změnil rozsudek okresního soudu č. j. 12 P 98/2007-688 ze dne 15. června 2010 ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 19 Co 50/2011-778 ze dne 14. dubna 2011. Uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení státu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Okresní soud, který vedl řízení k návrhu ze dne 23. září 2015 třetího vedlejšího účastníka a čtvrté vedlejší účastnice (prarodičů z matčiny strany, kterým byli tehdy ještě nezletilí stěžovatelovi synové svěřeni do výchovy a byla vymezena jejich práva a povinnosti ve vztahu k nezletilým vnukům; matka zemřela v roce 2009), dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného došlo u účastníků k zásadní změně poměrů. Synové stěžovatele postoupili do dalších stupňů vzdělávání, pobírají sirotčí důchod, spoluvlastní polovinu nemovitosti, v níž bydlí, a mají příjem z občasných brigád. Vyšel z životní úrovně stěžovatele, nikoli z jeho deklarovaných příjmů, neboť jako jednatel obchodní společnosti si jejich výši určuje sám a jeho tvrzení o příjmech nepovažoval za věrohodná. Uzavřel, že příjmy stěžovatele jsou pro účely řízení o výživném záměrně zkreslovány a vycházel z příjmů stěžovatele určených podle § 916 občanského zákoníku, tj. pětadvacetinásobek částky životního minima, tedy do 31. března 2020 z příjmu 85 250 Kč a od 1. dubna 2020 z příjmu 96 500 Kč. 4. Krajský soud výrokem I napadeného rozsudku odmítl odvolání čtvrté vedlejší účastnice (babičky) a výrokem II k odvoláním stěžovatele a zbylých vedlejších účastníků rozsudek okresního soudu v plném rozsahu změnil tak, že výživné pro syna P. zvýšil s účinností od 1. září 2013 na 20 000 Kč, od 1. října 2017 na 30 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. října 2022 vyživovací povinnost zrušil; výživné pro syna V. zvýšil od 23. září 2012 na 7 000 Kč, od 1. září 2016 na částku 20 000 Kč, od 1. října 2021 na 30 000 Kč; nedoplatek na výživném pro syna P. určil ve výši 1 897 000 Kč, pro syna V. ve výši 1 489 534 Kč, a uložil otci je zaplatit vždy ve dvou splátkách, první vždy ve výši 1 000 000 Kč do 31. března 2024 a druhou ve výši 489 534 Kč do 30. září 2024; tím změnil předchozí rozsudek o výživném ve výroku o běžném výživném pro oba vedlejší účastníky. Otci uložil výrokem III povinnost nahradit náklady státu a výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Krajský soud stejně jako okresní soud shledal, že od posledního rozhodnutí o výživném došlo ke změně poměrů, přihlédl ke studiu obou synů i zdravotním problémům (atopický ekzém). Zohlednil, že synové stěžovatele po prvním neúspěšném studiu studují na vysoké škole na druhém zvoleném oboru [syn P. po šesti letech nesložil bakalářské zkoušky, syn V. hradí školné na soukromé vysoké škole]. Vyživovací povinnost stěžovatele k synu P. po pěti letech neúspěšného studia na vysoké škole zrušil se závěrem, že k dosažení standardního vysokoškolského vzdělání odpovídá doba pěti let. Vzal v potaz, že vykázané příjmy stěžovatele jako jednatele obchodní společnosti X po celou dobu (více než 10 let) dosahovaly částky 20 000 Kč. Takové příjmy jednak podle soudu neodpovídají obvyklým příjmům na jeho pozici v obchodní společnosti s ročním obratem ve stovkách miliónů korun, jednak jsou nerelevantní s ohledem na vykázaný příjem stěžovatele pro účely poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 92 339 Kč, pohyby na účtech v řádech statisíců a životní úroveň stěžovatele. Uzavřel proto, že nedosahuje-li stěžovatel příjmů obvyklých v jeho pozici, zbavuje se majetkového prospěchu, a nelze k takto nízkému příjmu přihlížet, a vyšel z potenciality příjmů, tj. 150 000 Kč. Současně použil korektiv výše výživného i z hlediska hodnotové výchovy. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že je rozhodnutí krajského soudu překvapivé a nepředvídatelné, neboť dospěl k odlišnému hodnocení důkazů a právnímu názoru než okresní soud, a výživné zvýšil téměř dvojnásobně. Skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Tvrdí, že určení výše potenciálního příjmu nemá oporu v provedeném dokazování, a to i s ohledem na jeho onemocnění a dlouhodobou pracovní neschopnost. Navíc se nemohl vyjádřit k posouzení potenciality namísto použití § 916 občanského zákoníku. Obecným soudům vytýká, že neprovedly důkaz o obvyklé výši příjmů nebo odměn jednatele společnosti o velikosti X, zejména když příjmy manželky stěžovatele, jako druhé jednatelky, dosahovaly cca 79 000 Kč, nikoli 150 000 Kč. Má za to, že měl soud navíc "devalorizovat" potenciální příjem po jednotlivých rocích. Proto se stanovení výživného pro dobu před deseti lety na základě současných - potenciálních - příjmů dotýká jeho základního práva na ochranu vlastnictví. Odůvodnění své životní úrovně považuje za nekonkrétní, neboť soud nerozlišil jeho příjmy a příjmy jeho manželky. Hodnocení převodu nemovitostí stěžovatele na manželku jakožto zbavování se majetkového prospěchu má za nezákonné, protože by stejně tyto nemovitosti nesloužily jako zdroj příjmů. 7. Ve vztahu k poměrům synů obecné soudy pominuly, že žijí ve vile, již spoluvlastní právě stěžovatel. Stejně tak neprokázaly úplně skutkový stav a nezabývaly se dostatečně studiem synů, jeho kvalitou, dosaženými výsledky, a zda se studiu věnují s dostatečnou péčí a v jakém jsou ročníku. Krajský soud sice správně zrušil vyživovací povinnost k synu P., avšak k nesprávnému datu, mělo být zrušeno již ode dne 3. září 2020. 8. Konečně krajskému soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení o dobrých mravech, neboť synové se se stěžovatelem nijak nestýkali a stýkat se nechtějí. Tvrdí, že nezájem synů o stěžovatele by se měl promítnout i do rozhodování o výživném, jejich nárok krátit, a nečinit ze stěžovatele pouhý "bankomat". Uzavírá, že má-