IV.ÚS 347/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 347/24 ze dne 7. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti SOT INVENT s. r. o., sídlem Klest 22, Cheb, zastoupené Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 10 Afs 339/2021-53, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Finanční úřad pro Karlovarský kraj vydal dne 25. 9. 2017 dodatečné platební výměry, kterými stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období duben, květen, září roku 2013 a červen, srpen, listopad roku 2014 a leden, říjen, prosinec roku 2015, v souhrnné výši 2 310 000 Kč. Stěžovatelce zároveň uložil povinnost uhradit daňové penále ve výši 357 000 Kč. Dodatečné platební výměry se týkaly plateb za reklamní služby poskytované ve vysílání pořadů České televize obchodními společnostmi Praha Production Servis, s. r. o., Program Media, s. r. o. a Ambrerouge, s. r. o., ze kterých si stěžovatelka uplatňovala nárok na odpočet DPH. Odepření nároku na odpočet DPH odůvodnil správce daně účastí stěžovatelky na daňovém podvodu. 3. Proti dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 30 Af 3/2019-64 zamítl. Krajský soud při svém rozhodování posuzoval otázku vědomosti stěžovatelky o podvodu, přičemž zdůraznil především celkovou rezignaci na základní mechanismy při sjednávání obchodů. Krajský soud ve výše citovaném rozsudku shledal, že stěžovatelka měla a mohla vědět o podvodném jednání. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, se stejně jako předchozí rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů při doměření DPH (tedy nepřiznání nároků na nadměrný odpočet) opíralo výhradně a pouze o podmínky vzniku nároku na odpočet stanovené v judikatuře, a nikoli v zákoně. Stejně tak se rozhodnutí odkazují na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále také "SDEU") a nakládají s ní jako s obecně závazným právním předpisem, avšak judikatura SDEU není ve Smlouvě o fungování Evropské unie ani ve Smlouvě o Evropské unii uvedena jako pramen práva. 5. Stěžovatelka také namítá, že s účinností zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník, je jednatel samostatnou osobou, která zastupuje právnickou osobu a v souladu s § 96 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, může být jednatel vyslechnut jako svědek. Neprovedení takové svědecké výpovědi bez řádného odůvodnění považuje stěžovatelka za porušení práva na spravedlivý proces. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá zanedbání základních povinností státních orgánů (zejména finančních úřadů) při své správní a dozorové činnosti, neboť měly dostatek prostředků a časový prostor pro to, aby společnosti podílející se na podvodu vyřadily z běžného obchodování na trhu. Stěžovatelka tedy namítá, že nejen ona, ale i stát má povinnost činit kroky k odhalení podvodu, avšak porušení této povinnosti jde k tíži pouze stěžovatelce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního je to Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. 9. Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu. 10. Ústavní soud k námitce stěžovatelky týkající se závaznosti judikatury SDEU předně připomíná, že s ohledem na členství České republiky v Evropské unii došlo v souladu s čl. 10a Ústavy k přenosu některých pravomocí orgánů České republiky na Evropskou unii. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu toto ustanovení zároveň "otevírá vnitrostátní právní řád pro působení [unijního] práva včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky" [nález ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)], jinak vyjádřeno tedy platí, že "[u]nijní právo proniká do českého právního řádu prostřednictvím čl. 10a Ústavy" [nález ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (161/2019 Sb.), bod 53]. Za součást unijního práva je považována i judikatura SDEU, který jediný podává závazný výklad práva Evropské unie. Daň z přidané hodnoty je v České republice významně upravena unijním právem (viz směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty), proto je nezbytné při výkladu nároku na odpočet DPH vycházet také z judikatury SDEU. Námitce stěžovatelky týkající se závaznosti unijního práva, včetně judikatury SDEU, se Nejvyšší správní soud náležitě věnoval v bodech 21 až 26 napadeného rozsudku. 11. Námitka stěžovatelky o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, je neopodstatněná. Stěžovatelce lze přisvědčit, že zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon č. 235/2004 Sb.") neobsahuje výslovnou formulaci, že k odmítnutí nároku na odpočet má dojít, je-li na základě objektivních okolností prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku daného nároku na odpočet DPH podílela na podvodu na DPH, který byl spáchán v dodavatelském řetězci. Avšak v této podobě jde o výsledek výkladu směrnice, k němuž dospěl SDEU (srov. rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13, Schoenimport "Italmoda" Mariano Previti vof, bod 62). Podle SDEU nejen osoba povinná k dani, která věděla, ale i osoba, která měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, musí být považována za osobu účastnící se podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli. V takové situaci totiž pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich "spolupachatelem" (viz rozsudek SDEU ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04, Axel Kittel, body 56 a 57). 12. V náva