IV.ÚS 3470/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3470/22 ze dne 29. 3. 2023 N 46/117 SbNU 134 Trestný čin podvodu a zásada subsidiarity trestní represe   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 2. 2022 č. j. 19 T 130/2019-473, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2022 č. j. 7 To 111/2022-500 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022 č. j. 4 Tdo 769/2022-557, za účasti Okresního soudu v Hodoníně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení shora vymezených rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje A. Skutkový stav 3. Stěžovatel byl trestně stíhán pro skutek, který měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel se měl v roce 2016 pod falešnou identitou M. Š. z B. v úmyslu se neoprávněně obohatit seznámit s poškozenou, již požádal pod různými záminkami dohromady o šest půjček v celkové výši 407 000 Kč, které ani přes opakované urgence nevrátil (dále jen "předmětný skutek"). Okresní soud vyšel především z výpovědi poškozené, u níž neshledal žádný důvod vypovídat nepravdivě, její výpověď podporovaly i pokladní doklady z peněžního ústavu ze dnů, v nichž mělo k půjčkám dojít, výpovědi svědků, kteří potvrdili, že stěžovatel vystupoval pod falešnou identitou, jakož i to, že mezi poškozenou a stěžovatelem následně probíhalo vyjednávání o vrácení peněz, na které stěžovatel reagoval vyhýbavě či nereagoval vůbec. Podvodný úmysl stěžovatele dovodil okresní soud z toho, že stěžovatel používal smyšlené jméno, odmítal poškozené poskytnout svoji fotografii, přestal za ní jezdit, když mu sdělila, že už žádné další peníze nemá, a peníze jí nevrátil ani po četných výzvách. Rovněž okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatelova finanční situace byla špatná, neboť proti němu byla vedena četná exekuční řízení, poškozené se vymlouval, že nemá čas, protože pracuje, ačkoliv před soudem se hájil tím, že má těžkou formu lupénky a naposledy pracoval před čtyřmi lety. Z toho okresní soud dovodil, že stěžovatel poškozené účelově lhal a že neměl z čeho předmětné prostředky vrátit. Existenci realizace půjček vzal okresní soud za prokázanou z komunikace prostřednictvím SMS, v nichž stěžovatel nikdy své dluhy vůči poškozené nepopřel a na konkrétní dotaz, kdy jí peníze vrátí, odepsal: "Až přijedu a už sem to řek." B. První rozsudek, první usnesení krajského soudu a první usnesení Nejvyššího soudu 4. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 19 T 130/2019-358 (dále jen "první rozsudek") uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), za nějž a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným v jiném řízení, byl odsouzen podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené částku 407 000 Kč jako náhradu škody. Současně byl stěžovatel podle § 226 písm. e) trestního řádu zproštěn obžaloby pro trestný čin zanedbání povinné výživy, neboť trestnost činu zanikla podle § 197 trestního zákoníku. 5. Stěžovatelovo odvolání proti odsuzujícímu výroku tohoto rozsudku krajský soud usnesením ze dne 20. 5. 2021 č. j. 7 To 97/2021-382 (dále jen "první usnesení krajského soudu") zamítl podle § 256 trestního řádu. Krajský soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu, neboť i když byla výpověď poškozené zatížena určitými rozpory ohledně pořadí a počtu půjčených částek, tyto byly vysvětlitelné delším časovým odstupem a celkově její výpověď zapadala do kontextu dalších důkazů. K finanční situaci stěžovatele krajský soud doplnil, že tento měl problémy se splácením dluhů již od roku 2008 a pohledávky jeho věřitelů přesahovaly 400 000 Kč a uhrazena byla jen minimální částka, tedy stěžovatel si musel být vědom, že nebude schopen půjčky poškozené ve stanovené lhůtě vrátit. Akcentoval také, že stěžovatel poškozené lhal ohledně své identity i dalších detailů, zejména faktu, že je ženatý, neseznámil ji se svou finanční situací a sliboval jí společnou budoucnost, tedy ji uvedl v omyl nejen ohledně svých cílů s poškozenou, ale i s jejími penězi. Krajský soud se také podrobně zabýval námitkou subsidiarity trestní represe a uzavřel, že vyvození trestní odpovědnosti vůči stěžovateli bylo namístě. Poškozená se stěžovatelem nejprve řešila vrácení peněžních prostředků mimosoudně, nicméně i kdyby se jich chtěla domáhat v občanskoprávním řízení, uvedením falešných údajů jí stěžovatel tuto možnost podstatně ztížil. I způsob spáchání činu vyzněl podle krajského soudu proti zásadě subsidiarity trestní represe, neboť stěžovatel využil toho, že se dozvěděl o finančních možnostech poškozené, intimně se s ní sblížil a půjčky odůvodňoval společnou budoucností. 6. Na podkladě stěžovatelova dovolání proti tomuto usnesení však Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2021 č. j. 4 Tdo 963/2021-442 (dále jen "první usnesení Nejvyššího soudu") podle § 265k odst. 1 trestního řádu obě předchozí rozhodnutí zrušil, podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí, která na ně obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a podle § 265l odst. 4 trestního řádu rozhodl, že stěžovatel se nebere do vazby. Nejvyšší soud uznal námitky stěžovatele, že skutková věta výroku o vině nevyjadřuje objektivní ani subjektivní stránku trestného činu podvodu. Nejvyšší soud tuto skutkovou větu zhodnotil tak, že: "Podle skutkových zjištění rozsudku soudu prvního stupně tak obviněný obohatil sám sebe tím, že po seznámení s poškozenou si od ní půjčil peníze, které jí následně i přes urgenci nevrátil. Na tomto místě je nutno souhlasit s námitkou obviněného, že samotné seznámení s poškozenou, případně zapůjčení finančních prostředků není trestné. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu podvodu podle [§] 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku neobsahuje." Nejvyšší soud ve skutkové části výroku o vině postrádal skutečnosti, které by odpovídaly znaku "uvedení v omyl" i subjektivní stránce trestného činu podvodu, neboť formulace "v úmyslu neoprávněně se obohatit" odpovídá pohnutce, nikoliv úmyslu vylákat půjčku a nevrátit ji. Rovněž považoval za dosud nedostatečně objasněný i skutkový stav, neboť např. nebylo zjištěno, zda stěžovatel užil falešného jména již při seznámení se s poškozenou, nebo až při podpisu dokladu o zapůjčení částky 200 000 Kč; či zda stěžovatel znal finanční situaci poškozené, když ji o půjčku žádal. Podle názoru Nejvyššího soudu se pak ani v odůvodnění rozsudku okresního soudu neuvádí, zda stěžovatel měl úmysl půjčky nevrátit již při inkasování peněz, či zda byl alespoň srozuměn s tím, že je nevrátí. C. Napadená rozhodnutí 7. Okresní soud po vrácení věci stěžovatele napadeným rozsudkem uznal vinným a odsoudil stejně jako v prvém rozsudku, toliko do popisu předmětného skutku doplnil, že stěžovatel od poškozené: "... v průběhu několika schůzek zjistil její finanční situaci, následně poj