IV.ÚS 3470/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3470/24 ze dne 28. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti New Square Associates s. r. o., sídlem U Průhonu 466/22, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, sídlem Lazarská 13/8, Praha 2 - Nové Město proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 33 Cdo 3210/2023-195 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023 č. j. 28 Co 33/2023-161, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti JFAI.CZ s. r. o., sídlem Mladých Běchovic 2, Praha-Běchovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2022 č. j. 16 C 88/2021-119 zamítl žalobu vedlejší účastnice o zaplacení částky 1 670 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla ústně uzavřená nepojmenovaná smlouva podobná smlouvě příkazní, kterou se příkazník (vedlejší účastnice) zavázala obstarat záležitosti příkazce (stěžovatelky). Obvodní soud se po provedeném dokazování přiklonil k tomu, že odměna vedlejší účastnici byla sjednána za to, že stěžovatelka bude moci reálně zahájit výstavbu bytových domů, nikoli za získání stavebního povolení. To se však vedlejší účastnici zajistit nepodařilo, neboť správní žalobě napadající vydané stavební povolení byl přiznán odkladný účinek a rozhodnutí bylo nakonec zrušeno. Částečné plnění stěžovatelky tak nelze považovat za uznání dluhu. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 1 670 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud zopakoval důkaz navržený vedlejší účastnicí a doplnil dokazování. S ohledem na dostatečně zjištěné rozhodné skutečnosti nepovažoval za nutné zopakovat důkazy, které navrhla stěžovatelka. Za situace, kdy obě účastnice věděly, že rozhodnutí stavebního úřadu není v právní moci a že je v této věci vedeno správní řízení, resp. řízení před správním soudem, dohodly se na výši odměny za činnost, kterou pro stěžovatelku vedlejší účastnice provedla. Stěžovatelka převzala od vedlejší účastnice fakturu, kterou nijak nezpochybnila a částečně na ni plnila. V úvahu vzal městský soud i postupnou změnu ve vyjádřeních stěžovatelky k nároku uplatněnému vedlejší účastnicí. Městský soud došel k závěru, že stěžovatelka částečným plněním uznala svůj dluh vůči vedlejší účastnici vyplývající ze sjednané odměny na základě nepojmenované smlouvy nejblíže podobné smlouvě příkazní, neboť činnost vedlejší účastnice vyústila v pravomocné stavební rozhodnutí, které navíc bylo v právní moci i ke dni rozhodnutí městského soudu. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Uvedl, že rozhodnutí městského soudu vychází ze zjištění, že se účastnice v únoru 2020 dohodly na celkové odměně 2 000 000 Kč, kterou se stěžovatelka zavázala uhradit vedlejší účastnici za její činnosti. Konstatování, že stěžovatelka následně svůj dluh částečně uznala, je druhotné. Pokud dovoláním nebyl napaden závěr městského soudu, že se žalovaná k úhradě odměny zavázala, jenž sám o sobě vede k vyhovění žalobě, nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení stěžovatelkou zpochybněné otázky, zda došlo následně k uznání dluhu. Nad rámec toho Nejvyšší soud uvedl, že závěry městského soudu týkající se účinků uznání dluhu jsou v souladu s jeho dosavadní judikaturou. Zpochybňuje-li stěžovatelka rozhodnutí městského soudu tím, že "žádná smlouva z roku 2018 neexistovala", jde o námitku skutkovou. Stěžovatelka v dovolání brojí proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů, případně svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání, v posuzovaném případě nejde. Ostatními námitkami stěžovatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod, ale vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Městský soud navíc v odůvodnění vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelkou navržené důkazy nezopakoval. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a odepření spravedlnosti. Nejvyšší soud totiž nevzal v potaz skutečnost, že stěžovatelka to, že dluh, na nějž částečně plnila, neexistoval, v dovolání namítala. 6. Stěžovatelka dále namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a provedenými důkazy. Městský soud podle ní učinil svůj právní závěr o vzniku, existenci a obsahu právního vztahu na základě skutečností, které žádná ze stran netvrdila ani neprokazovala. Z tvrzení účastníků ani z provedených důkazů nevyplývá, že by se strany v roce 2018 dohodly, že stěžovatelka zaplatí vedlejší účastnici 2 000 000 Kč, jednání k tomu proběhlo až v únoru 2020. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu s provedeným důkazy je přitom otázkou právní. Není tedy ani správný závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka brojí pouze proti způsobu hodnocení důkazů a svou argumentaci zakládá na vlastním skutkovém rámci. Zmatečný je i skutkový závěr Nejvyššího soudu, že ústní dohoda byla uzavřena v průběhu roku 2018 s dovětkem (v únoru 2020). 7. Postupem městského soudu došlo podle stěžovatelky k porušení zásady přímosti a ústnosti a porušení rovnosti stran a zbraní. Pokud se chtěl městský soud odchýlit od skutkových zjištění soudu obvodního, měl důkazy zopakovat. Znovu provedl jen důkaz navržený vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud k tomu pouze konstatoval, že touto námitkou nebyl uplatněný způsobilý dovolací důvod, šlo o námitku vady řízení. 8. Městský soud své závěry, v nichž se odchýlil od závěrů obvodního soudu, nedostatečně odůvodnil. Stejně tak i to, proč odmítl zopakovat důkazy navržené stěžovatelkou. Nejvyšší soud opět pouze konstatoval, že stěžovatelka namítá vadu řízení, k níž Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 11. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem městského soudu při dokazování a tvrzený extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a provedenými důkazy. 12. Ústavní soud předesílá, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)