IV.ÚS 3472/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3472/22 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Fojtíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem, sídlem Žižkova 791/25, Kyjov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 22 Cdo 1241/2022-307, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2021 č. j. 38 Co 139/2021-277 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 4. května 2021 č. j. 22 C 26/2020-237, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Anny Kašné, Josefa Bernátka, Petra Tomana, Mgr. Jany Novotné a Josefa Tomana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, a to rovnost před zákonem [čl. 20 (pozn.: míněn zřejmě "čl. 1") Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý (sc. řádný) proces [čl. 40 (pozn.: míněn patrně "čl. 36" Listiny], právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i princip demokratického právního státu, zásada právní jistoty a ochrany důvěry občana v právo (čl. 1 Ústavy). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 C 26/2020 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 926 m2 v katastrálním území Hodonín, který je vyznačen v geometrickém plánu č. X vyhotoveném obchodní společností GEPROSTAV geodézie s. r. o. (dále jen "předmětný pozemek") (výrok I), a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům (dále též jen "žalovaní") na náhradě nákladů řízení částku 117 167 Kč (výrok II) a České republice částku 1 000 Kč (výrok III). 3. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatel spolu s rodiči nabyl kupní smlouvou ze dne 27. 9. 1982 do podílového spoluvlastnictví objekt bydlení č. p. X2 na pozemku parc. č. st. X3 o výměře 131 m2 , tento pozemek a dále pozemek č. X4 (louka) o výměře 670 m2 (celkem tedy 801 m2), na základě darovací smlouvy ze dne 12. 11. 1996 se pak stal výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Kromě nich stěžovatel užíval a užívá pozemek ve vlastnictví žalovaných (tehdy očíslovaný jako) parc. č. X5, který byl později přečíslován na parc. č. X6; jeho výměra činila 1 130 m2 a podle geometrického plánu č. Y (pozn.: míněn výše uvedený geometrický plán vyhotovený obchodní společností GEPROSTAV geodézie s. r. o.) měla část pozemku užívaná stěžovatelem dosahovat výměry 926 m2. Okresní soud odmítl stěžovatelovo tvrzení, že nepojal a nemohl pojmout podezření, že vedle nabytých pozemků užívá i předmětný pozemek, a to z důvodu, že oproti stavu v okamžiku podpisu kupní smlouvy došlo k posunu oplocení (na západní a jižní straně), že celková plocha užívaná stěžovatelem byla více jak dvakrát větší než plocha pozemků, které nabyl kupní a darovací smlouvou, a že stěžovatel v roce 1989 zadal zaměření skutečného stavu pozemku parc. č. st. X3 a parc. č. X4 v terénu, při němž došlo k zakreslení i pozemku parc. č. X5, který po zběžném pohledu na příslušný zákres velikostí odpovídal tomu, co stěžovatel užíval, a který co do výměry byl přibližně stejné velikosti jako oba nabyté pozemky dohromady. Stěžovatel podle okresního soudu již v době převodu, nejpozději však v roce 1989, musel vědět, že užívá více, než by odpovídalo tomu, co nabyl. Vzhledem k tomu okresní soud uzavřel, že se vedlejším účastníkům podařilo prokázat existenci stěžovatelova nepoctivého úmyslu, jež brání jeho mimořádnému vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 4. K odvolání stěžovatele i vedlejších účastníků Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III, ve výroku II ho změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům, oprávněným společně a nerozdílně, na nákladech řízení 122 936 Kč a na nákladech odvolacího řízení 40 415 Kč. 5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 819 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že úvaha krajského soudu, že stěžovatel předmětný pozemek držel v nepoctivém úmyslu, protože věděl, že drží bez důvodu i to, co nekoupil, není zjevně nepřiměřená. II. Stěžovatelova argumentace 6. Stěžovatel uvádí, že v posuzované věci bylo předmětem sporu mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku podle § 1095 občanského zákoníku v situaci, kdy měl a má za to, že se stal jeho vlastníkem. Vycházel přitom z dobré víry, že je v jeho vlastnictví od roku 1982, kdy na základě kupní smlouvy on a jeho rodiče nabyli nemovitosti, které sestávaly z domu a oploceného pozemku. Ten více jak 20 let užíval právě v rozsahu, jak byl oplocen. 7. Porušení svého práva na řádný proces stěžovatel vyvozuje z toho, že očekával, že soudy budou vycházet z důkazů, které byly provedeny, přičemž namítá, že není možné, aby soud vyšel pouze z tvrzení svědka (pozn.: stěžovatel podle všeho míní Marii Lankašovou, která z popudu žalovaných v roce 2019 prováděla vytyčení předmětného pozemku), a nikoliv z tvrzení samotného účastníka řízení (pozn.: zde žalovaných), resp. jeho tvrzení, aniž by bylo podloženo provedenými důkazy, je-li druhou stranou (pozn.: tj. stěžovatelem) rozporováno a vyplývá-li ze zákona, že žalovaný je povinen prokázat nepoctivý úmysl. V této souvislosti namítá, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by to byl on, kdo nechal v roce 1989 vyhotovit zaměření pozemků, případně že by s ním byl seznámen; vyměření zadal jeho otec, který má shodné jméno i příjmení. 8. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele nesprávně vyhodnotil institut mimořádného vydržení, když nevzal v potaz názor Ústavního soudu, podle něhož pro poctivost není rozhodující pouze zjištění, že je užíván pozemek o jiné výměře. Podmínkou mimořádného vydržení je, že držiteli nebude prokázán nepoctivý úmysl. V roce 1982, kdy došlo k převodu, bylo úmyslem obou stran získat a užívat celý oplocený pozemek, přičemž jemu ani rodičům nebylo známo, jak probíhala výstavba domu a oplocení pozemku. Minimálně 20 let byl v dobré víře, že pozemek užívá v získaném rozsahu, neboť nebyl jeho vlastníky kontaktován. V současné době předmětný pozemek tvoří jeden funkční celek včetně porostů a jeho "navrácením" vedlejším účastníkům by došlo ke znehodnocení. Podle stěžovatele vydržení podle uvedeného ustanovení brání nepoctivý úmysl, který je třeba hodnotit méně přísně, a tak postačí držba v přesvědčení, že se jí nikomu nepůsobí újma, přičemž se nevyžaduje pozitivní, objektivně dané přesvědčení o tom, že držiteli právo náleží. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat