IV.ÚS 3473/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3473/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodních společností 1) Nástupnická GIGANT, s. r. o., a 2) Nástupnická P-QANTUM, s. r. o., obou sídlem Salmovská 1693/6, Praha 2 - Nové Město, zastoupených JUDr. Vladimírou Knoblochovou, DiS., advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti II. a III. výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 7 Cmo 293/2021-1071, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Bohumila Jiránka, 2) Mgr. Alice Šimkové, 3) Petra Jiránka, 4) Kateřiny Votrubové, obchodní společnosti 5) GIGANT, s. r. o., sídlem Mezi Školami 2473/14, Praha 13 - Stodůlky, obchodní společnosti 6) MICHAEL Development - SALMOVSKÁ, s. r. o., sídlem Rašínovo nábřeží 383/58, Praha 2 - Nové Město a obchodní společnosti 7) LUXENT, s. r. o., sídlem Pařížská 131/28, Praha 1 - Josefov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 8. 2021 č. j. 81 Cm 124/2016-1042 nařídil předběžné opatření, jímž druhé stěžovatelce zakázal provádět v rozhodnutí vymezené majetkové dispozice s konkretizovaným pozemkem a první stěžovatelce zakázal specifikované majetkové dispozice s konkretizovanou budovou. Městský soud tak vyhověl návrhu šesté vedlejší účastnice (dále též "žalobkyně") s tím, že se v jiném řízení domáhá nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu obchodních podílů, když podle ní existuje důvodná obava, že stěžovatelky zmenší svůj majetek, případně zatíží nebo zcizí předmětný pozemek, příp. předmětnou budovu. 3. K odvolání stěžovatelek změnil vrchní soud usnesení městského soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření omezující stěžovatelky v majetkových dispozicích s pozemkem, respektive s budovou zamítl (I. výrok). Napadenými výroky uložil žalobkyni povinnost zaplatit druhé stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 600 Kč a první stěžovatelce částku 4 356 Kč, vše ve třídenní pariční lhůtě k rukám jejich zástupců. O náhradě nákladů řízení rozhodl vrchní soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a úspěšným stěžovatelkám, jimž vznikly náklady pouze v odvolacím řízení, přiznal jejich náhradu za dva úkony právní služby ve výši 2 x 1 500 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále 2 x 300 Kč jako režijní náhradu a první stěžovatelce i daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 756 Kč. II. Argumentace stěžovatelek 4. Podle stěžovatelek jsou napadené výroky důsledkem rozporuplné (a tedy neústavní) praxe vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když právě Ústavní soud by tuto praxi měl ve smyslu nálezu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481) sjednocovat. Budova i pozemek jsou totiž hodnoty snadno ocenitelné, a proto tarifní hodnotou pro určení náhrady nákladů řízení má být hodnota určená z ceny věci podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2007 sp. zn. 33 Odo 725/2005), případně snad hodnota určená náhradním kritériem podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2588/18), ovšem nikoliv hodnota odvozená z náhradního kritéria podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, jak ji nesprávně v dané věci použil vrchní soud. Nadto vrchní soud druhé stěžovatelce nepřiznal náhradu za DPH, ačkoliv osvědčení o plátci daně z přidané hodnoty bylo k podanému odvolání přiloženo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí s napadenými výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva, bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471]. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Rozhodování o náhradě nákladů řízení by mohlo nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další.]. 9. Po posouzení námitek obou stěžovatelek dospěl Ústavní soud k závěru, že v jejich věci se nevyskytly takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah. 10. Stěžovatelky - jak rekapitulováno shora - vytýkají vrchnímu soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu vztahujících se k určení tarifní hodnoty sporu s tím, že v předmětné věci šlo o plnění penězi ocenitelné a že vrchní soud měl postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu [případně alespoň z náhradní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu]. Ústavní soud se s argumentací stěžovatelek neztotožňuje, neboť v napadaném rozhodnutí vrchní soud nerozhodoval o náhradě nákladů vzniklých např. v řízení o určení vlastnictví k ocenitelným věcem, ale rozhodoval v říz