IV.ÚS 3475/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3475/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Letiště Ostrava, a. s., sídlem Mošnov 401, zastoupené Mgr. Radimem Struminským, advokátem, sídlem Elišky Krásnohorské 1305/18, Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2020 č. j. 22 Af 38/2018-72 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2020 č. j. 4 Afs 421/2019-34, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi správní soudy porušily čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka provozuje Mezinárodní letiště Leoše Janáčka Ostrava a v roce 2011 uzavřela s Regionální radou soudržnosti Moravskoslezsko (dále jen "Regionální rada") smlouvu o poskytnutí dotace na pořízení nové techniky a technologie pro zajištění provozu a bezpečnosti na uvedeném letišti (projekt "Stroje a zařízení II"). Vedlejší účastník dne 21. 10. 2014 vydal zprávu o auditu, podle které stěžovatelka při realizaci uvedeného záměru porušila § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), neboť jako jeden z kvalifikačních předpokladů pro uchazeče o splnění záměru stanovila kvalifikační předpoklad na "dodávku obdobného charakteru pro letiště s počtem odbavených cestujících v počtu minimálně 300 000 ročně". Regionální rada proto stěžovatelku dne 13. 1. 2015 vyzvala k vrácení části poskytnuté dotace. Protože na ní stěžovatelka nereagovala, Regionální rada jí rozhodnutím ze dne 9. 6. 2015 uložila povinnost k odvodu neoprávněně zadržených peněžních prostředků za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 5 133 275 Kč. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo financí uvedené rozhodnutí ve věci potvrdilo rozhodnutím ze dne 4. 9. 2018, přičemž výši odvodu snížilo na 4 430 203 Kč. 3. Stěžovatelka proti posledně uvedenému rozhodnutí brojila žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jenž je rozsudkem ze dne 21. 8. 2019 č. j. 22 Af 38/2018-43 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu byly správní orgány oprávněny posoudit soulad jednání stěžovatelky se zákonem o veřejných zakázkách nezávisle na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS"), avšak krajský soud vyloučil, že skutečně došlo k jeho porušení. Požadavek stěžovatelky na zkušenost uchazečů spočívající ve splnění obdobného plnění podle uvedeného počtu cestujících souvisí s předmětem zakázky a je objektivní. 4. Vedlejší účastník podal proti uvedenému rozsudku kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelka jednala v rozporu s § 6 zákona o veřejných zakázkách. Zprvu uvedl, že kvalifikační předpoklad ve formě tzv. referenční zakázky je dovolený, není-li současně nepřiměřený předmětu plnění (veřejné zakázky). Podle Nejvyššího správního soudu požadavek stěžovatelky přiměřený nebyl, neboť i letiště s podstatně nižším počtem cestujících než 300 000 (nákladní či vojenská letiště) mají stejné technické požadavky jako stěžovatelka v posuzovaném záměru. Tvrdila-li stěžovatelka, že účelem stanovení posuzovaného kvalifikačního předpokladu bylo zajištění toho, aby uchazeči byli schopní obsloužit velká dopravní letadla, Nejvyšší správní soud uvedl, že taková letadla přistávají i na letištích s podstatně nižším počtem cestujících. Nejvyšší správní soud dodal, že bylo-li by možné i přijmout závěr, že počet cestujících je objektivním kritériem pro určení tzv. referenční zakázky, počet 300 000 je nepřiměřený, neboť letiště provozované stěžovatelkou uvedený počet cestujících překročilo za posledních 8 let jen dvakrát a poptávaná zařízení se neliší u letišť s počtem např. 50 000 odbavených cestujících. Stěžovatelka se měla zaměřit na technické parametry poptávaných zařízení, nikoli na potenciálně diskriminační kritérium počtu cestujících - za daných podmínek se mohli o splnění záměru ucházet pouze dodavatelé letišť v Brně a v Praze. I dosavadní dodavatelé stěžovatelky byli posuzovanými kvalifikačními předpoklady vyloučeni. 5. Krajský soud v navazujícím řízení žalobu stěžovatelky zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Ve shodě s napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu uzavřel, že stěžovatelkou stanovený kvalifikační předpoklad porušuje zákaz diskriminace, neboť nepřípustně zužuje okruh potenciálních uchazečů. Krajský soud v napadeném rozsudku poučil účastníky řízení, že kasační stížnost je proti němu přípustná pouze tehdy, je-li namítáno nesprávné řešení otázky, která dosud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena, či že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že výklad § 6 zákona o veřejných zakázkách provedený správními soudy má neústavní důsledky, neboť znemožňuje zadavatelům stanovit technické kvalifikační předpoklady, které zajistí, aby byli potenciální dodavatelé schopni splnit předmět poptávaného plnění. Přístup správních soudů stěžovatelka označuje za formalistický. 7. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud nesprávně použil závěry rozsudků ze dne 5. 6. 2008 č. j. 1 Afs 20/2008-152 a ze dne 28. 8. 2018 č. j. 9 As 195/2017-47. Odkazované rozsudky jsou na nyní posuzovanou věc nepřiléhavé. Stěžovatelka dále upozorňuje, že proti jejím postupům při poptávání daných dodávek nikdo nepodal námitky a ani ÚOHS neshledal porušení zákona o veřejných zakázkách. Regionální rada v rozhodnutí o stanovení povinnosti odvodu uvedla, že postup stěžovatelky považuje za zákonný, přesto rozhodla v rozporu se "svým" právním názorem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 9. Stěžovatelka v nyní posuzované věci brojí mimo jiné proti rozsudku, kterým krajský soud (jako soud správní) rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnut zrušil Nejvyšší správní soud. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti míří proti posouzení žalobních námitek předurčeným závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka proti napadenému rozsudku krajského soudu nepodala kasační stížnost. 10. Opakovaná kasační stížnost by byla objektivně nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Kasační stížnost s obdobnými námitkami, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, proto nepředstavuje procesní prostředek k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. bod 27 nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost je proto přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda