IV.ÚS 3476/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3476/11 ze dne 31. 1. 2012 N 25/64 SbNU 269 Důsledky nesprávného poučení o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného - ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78, v rozsahu jeho výroku II, kterým byla odmítnuta stěžovatelova žaloba v části, v níž se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí děkana Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a Univerzity Karlovy v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Výrokem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 bylo porušeno základní právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Výrok II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 se ruší. III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Rekapitulace řízení před obecnými soudy 1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. listopadu 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a principu právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze bylo stěžovateli v srpnu 2009 přerušeno bakalářské studium na Matematicko-fyzikální fakultě z důvodu nezaplacení poplatku za studium. Stěžovatel tento poplatek následně zaplatil a dne 25. září 2009 požádal děkana fakulty podle čl. 5 odst. 5 studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze o obnovení studia. Současně požádal o možnost vykonávat zkoušky z dříve zapsaných předmětů v rozmezí celého akademického roku 2009/2010. O těchto žádostech rozhodl děkan fakulty svými rozhodnutími ze dne 9. října 2009 tak, že rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1521 vyslovil souhlas s ukončením přerušení studia k 5. říjnu 2009, v důsledku čehož měl stěžovatel od 6. října 2009 opět status studenta, a rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1522 rozhodl o odkladu registrace za akademický rok 2008/2009 a souhlasil s dodatečným zápisem stěžovatele do akademického roku 2009/2010, v obou případech do 5. ledna 2010. Obě rozhodnutí obsahovala poučení, podle něhož mohl stěžovatel do třiceti dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno, podat rektorovi prostřednictvím děkana fakulty žádost o přezkoumání rozhodnutí. 3. Ve smyslu uvedeného poučení podal stěžovatel dne 11. prosince 2009 opravný prostředek označený jako "odvolání proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522". K jeho vyřízení přitom došlo tím způsobem, že stěžovatel obdržel ze strany Univerzity Karlovy v Praze sdělení ze dne 25. ledna 2010 č. j. 10226/09/III/Ká/Šti-1, podepsané prorektorem pro studijní záležitosti, v němž bylo uvedeno, že jeho podání lze s ohledem na jeho obsah posoudit jako žádost o prodloužení individuálního studijního plánu do konce akademického roku 2009/2010, o kterém již ale bylo rozhodnuto rozhodnutím č. j. Stud/Vše/1522. Zároveň mu bylo oznámeno, že proti rozhodnutí, jímž je podle § 68 odst. 1 a 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve spojení s vnitřními předpisy, rozhodnuto o žádosti o povolení individuálního studijního plánu, není opravný prostředek přípustný. Nesprávné poučení přitom nemá vliv na právní moc napadeného rozhodnutí. 4. Uvedené sdělení bylo 4. února 2010 doručeno stěžovateli, jenž dne 1. dubna 2010 napadl obě rozhodnutí děkana Matematicko-fyzikální fakulty z 9. října 2009 žalobou. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") však tuto žalobu považoval za podanou po uplynutí dvouměsíční lhůty ve smyslu § 72 odst. 1 soudního řádu správního, pročež ji v tomto rozsahu výrokem II usnesení ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78 odmítl. Vycházel přitom z toho, že napadená rozhodnutí byla stěžovateli doručena dne 13. listopadu 2009, a tedy posledním dnem pro podání předmětné žaloby byl 13. leden 2010. Tento závěr ve vztahu k rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 potvrdil i Nejvyšší správní soud, který zamítl kasační stížnost stěžovatele proti tomuto výroku. 5. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 uvedl, že v případě rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1521, kterým bylo rozhodnuto o ukončení přerušení studia, se jednalo o rozhodnutí ve věcech přerušení studia ve smyslu § 68 odst. 3 písm. c) zákona o vysokých školách. Z tohoto důvodu bylo podle odst. 4 tohoto ustanovení možné do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí požádat o jeho přezkoumání, což však stěžovatel neučinil, neboť jeho podání ze dne 11. prosince 2009 označené jako "odvolání" směřovalo mimo jakoukoliv pochybnost pouze proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522. Stěžovatel tedy nevyčerpal řádný opravný prostředek, který zákon o vysokých školách připouští, v důsledku čehož byla jeho žaloba nepřípustná. 6. Pokud jde o rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522 ve věci odkladu registrace, takovéto rozhodnutí není uvedeno v taxativním výčtu v § 68 odst. 3 zákona o vysokých školách, což znamená, že proti němu nelze podat opravný prostředek. Nejvyšší správní soud sice uznal nesprávnost poučení stěžovatele, a v této souvislosti i nesoulad postupu správního orgánu se zákonem, tato skutečnost však podle jeho názoru nemůže mít vliv na počátek běhu lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 72 odst. 1 soudního řádu správního. Podání žaloby po uplynutí zákonem stanovené lhůty je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který musí nutně vést k jejímu odmítnutí. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůraznil účel časového omezení práva podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, kterým je dosažení rovnováhy mezi ochranou práv žalobce na straně jedné a ochranou právní jistoty všech dotčených subjektů na straně druhé. Tento účel se přitom týká pravomocných rozhodnutí správního orgánu upravujících nejen práva a povinnosti více soukromých osob současně, nýbrž též práva a povinnosti pouze ve vztahu správního orgánu a jednotlivce, u nichž by umožnění pozdějšího podání žaloby nemuselo negativně zasáhnout do právní pozice třetích osob. Pro oba tyto případy stanovil zákonodárce v § 72 odst. 4 soudního řádu správního jednoznačný a striktní zákaz prominutí zmeškání lhůty. Závěrem ale Nejvyšší správní soud s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny připustil možnost stěžovatele domáhat se náhrady případné škody, která by stěžovateli vznikla v důsledku nesprávného poučení. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv především v nesprávném posouzení včasnosti jeho žaloby proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522. Má totiž za to, že v jeho případě se lhůta pro podání žaloby začala odvíjet až od doručení sdělení Univerzity Karlovy v Praze č. j. 10226/09/III/Ká/Ští-1, tj. od 4. února 2010. Pokud tedy podal žalobu 1. dubna 2010, učinil tak stále v rámci zákonem stanovené dvouměsíční lhůty, a tedy včas. Uvedené sdělení reagovalo na jeho opravný prostředek, který podal v souladu a podle poučení ve správním rozhodnutí a v dobré víře v jeho správnost. Tato skutečnost proto nemůže jít k jeho újmě a nemůže mít za následek odmítnutí jeho správní žaloby pro opožděnost, neboť mu plně svědčil princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. V této souvislosti poukazuje na právní závěry obsažené v některých rozhodnutích Ústavního soudu, resp. Nejvyššího správního soudu. Poněvadž usnesení městského soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu k těmto skutečnostem nepřihlédly, byl jimi porušen nejen uvedený princip, nýbrž též právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 8. Ústavní stížností namítá stěžovatel rovněž nesprávné posouzení svého podání ze dne 11. prosince 2009, jež podle obsahu nesměřovalo jen proti rozhodnutí č. j. Stud/Vše/1522, nýbrž též č. j. Stud/Vše/1521. Z tohoto důvodu není správný závěr o nepřípustnosti jeho žaloby proti posledně uvedenému rozhodnutí, neboť v jeho případě vyu