IV.ÚS 348/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 348/05 ze dne 7. 5. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele A. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Radimem Struminským, Svornosti 2, Havířov-Město, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 15. 4. 2005 č. j. 4 KZV 33/2004-392 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2005 č. j. 1 To 382/2005-14, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 16. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Ústavní stížností napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě byl stěžovatel v souladu s ustanovením § 71 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), ponechán ve vazbě, a to z důvodů uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. Proti tomuto usnesení státního zástupce podal stěžovatel stížnost, o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě tak, že se stížnost dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá. Napadeným rozhodnutím státního zástupce bylo rozhodováno o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě dle ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. poté, co v ní strávil již 6 měsíců. Dotčené usnesení státního zástupce je dle stěžovatele evidentně nezákonné, protože nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 71 odst. 4 a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS157/03). Státní zástupce sice v odůvodnění napadeného usnesení doslovně cituje ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř., ovšem s konkrétními praktickými důsledky tohoto ustanovení se vypořádává zcela nedostatečně či vůbec a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelným. Zákon předpokládá, že pro další ponechání obviněného ve vazbě poté, co uplynula lhůta dle ustanovení § 71 odst. 3 tr. ř., musí být oproti dosavadním vazebním rozhodnutím navíc konstatováno naplnění dvou dalších podmínek, jdoucích nad rámec důvodů, které vedly k původnímu rozhodnutí o vzetí do vazby. To znamená, že trestní stíhání nebylo možno pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů ani v prodloužené vazební lhůtě skončit a současně s tím musí být naplněna podmínka, že propuštěním obviněného na svobodu nebude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Za podstatnou pak považuje stěžovatel tu skutečnost, že příslušný státní zástupce se v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s výše uvedenými podmínkami pro prodloužení vazby, rozhodnutí tak není řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné. Co se týče konkrétního odůvodnění, poukazuje stěžovatel na to, že útěkový důvod vazby je dovozován jen a pouze hrozbou trestní sazby pro trest odnětí svobody, což i podle konstantní judikatury obecných soudů neobstojí. Další konkrétní skutkové okolnosti vazby uvádí státní zástupce výlučně ve vztahu ke spoluobviněnému R. Ve vztahu k případnému zmaření či podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání stěžovatel uvádí, že z napadeného usnesení státního zástupce nevyplývá, v čem by mělo naplnění uvedené podmínky spočívat. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nápravu neústavního postupu státního zástupce nenapravil ani Krajský soud v Ostravě, který rozhodl o vazbě stěžovatele v neveřejném zasedání, bez přítomnosti jeho či jeho obhájce a bez předchozího slyšení. O možnost slyšení před soudem přitom stěžovatel opakovaně žádal. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro Lidská práva ve věci Assenov vs. Bulharsko a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 142/03 a I. ÚS 573/02. V souvislosti s projednávaným případem nutno uvést, že stěžovatel byl v době podání ústavní stížnosti z vazby již propuštěn, a to na základě vlastní žádosti o propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 2.000.000,-Kč složené matkou stěžovatele, písemného slibu stěžovatele ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a zárukou manželky stěžovatele dle ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. Uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení se stěžovatel cítí být dotčený na svých základních právech, jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně základních lidských práv. III. Státní zastupitelství v Ostravě, jakožto účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření k projednávanému návrhu uvedlo, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který mu lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let. V dotčené trestní věci byla poškozené, Československé obchodní bance, a. s., způsobena škoda přesahující 36 mil. Kč. Vzhledem k výši způsobené škody je možné důvodně předpokládat, že v případě uznání viny bude ukládán výrazný trest odnětí svobody. Právě obava, že obviněný před hrozbou uložení výrazného trestu odnětí svobody uprchne nebo se bude skrývat, odůvodňovala užití ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., a to zvláště pak za situace, kdy se větší část vylákaných peněž nepodařilo zajistit. Skutečnost, že se jmenovaný před rozhodnutím o vzetí do vazby neskrýval, resp. nebyl na útěku, nevylučuje útěkový důvod vazby. Ostatně i Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 566/03 považuje za ústavně konformní odůvodnit útěkovou vazbu hrozbou vysokého trestu v případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť nebezpečného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Státní zastupitelství dále uvedlo, že trest odnětí svobody v případě činu úvěrového podvodu dle ustanovení § 250b odst. 1, odst. 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), je spojen s přímým výkonem, účel trestního řízení a trestu je tedy naplněn pouze výkonem trestu odnětí svobody. Lze proto učinit závěr, že již samotnou existencí vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. je splněna podmínka dle ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. Z kontextu napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že toto se vztahuje na oba obviněné, tj. jak na L. R., tak i na stěžovatele. Z vyjádření Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že ústavní stížnost byla podána v době, kdy problematika slyšení obviněného soudem k rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby je jednoznačně řešena nálezem Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 239/2005 a je již soudy realizována. Stížnost obviněného ze dne 18. 4. 2005, kterou podal proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, byla natolik obsáhlá a vyčerpávající, že krajský soud pro její obsah neshledal potřebu tohoto obviněného slyšet, když v rozporu s tvrzením ústavní stížnosti toto ani navrhováno nebylo. Splnění podmínky, dle níž by propuštěním obviněného došlo ke ztížení dosažení účelu trestního stíhání, spatřuje krajský soud v tom, že se jedná o věc obtížnou, jejíž vyšetřování směřovalo již k ukončení. Krajský soud rozhodoval ústavní stížností napadeným usnesením v době, kdy shledával existenci vazby dle ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. i další důvody z ustanovení § 71 odst. 4 tr. ř. opodstatněnou. Navíc rozhodoval v době, kdy ještě Ústavním soudem nedošlo ke zrušení ustanovení § 242 odst. 2 tr. ř. Přípisem ze dne 2. 7. 2007 byla vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Krajského státního zastupitelství v Ostravě zaslána stěžovateli k zaujetí repliky. Součastně s tím byl stěžovatel dotázán, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel svého práva do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyužil. IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Pokud jde o námitky stěžovatele k rozhodnutím o vazbě, Ústavní soud nejprve připomíná, že jako orgán ochrany ústavnosti je do vazebních rozhodnutí oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či