IV.ÚS 348/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 348/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SYNERGY TALENT s. r. o., sídlem Alšova 1937/27, Český Těšín, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 3127/2023-319, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2023 č. j. 54 Co 8/2023-293 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. září 2022 č. j. 10 C 125/2021-252, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 36 038 324 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody - ušlého zisku - způsobené nesprávným úředním postupem Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to pokynem peněžním ústavům ze dne 12. 1. 2018 k vydání finančních prostředků zajištěných Policií České republiky, vedených na účtech dceřiných společností stěžovatelky - obchodních společností Team of Passion s. r. o. a ENERGY GEM s. r. o., do Polské republiky. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem řízení částečně zastavil, co do požadavku na zaplacení částky 9 009 596 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části zamítl žalobu v částce 27 028 728 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud při rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1355/18 (N 88/100 SbNU 63), v němž vyslovil nezákonnost postupu krajského státního zastupitelství spočívajícího ve vydání pokynu dne 12. 1. 2018 (viz výše bod 2). Stěžovatelka v průběhu řízení vzala žalobu částečně zpět, ohledně zbylého nároku soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, a to jak ke škodě v podobě ušlého zisku, tak i k příčinné souvislosti takto tvrzeného ušlého zisku a nesprávného úředního postupu (přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), poukázal rovněž na duplicitní uplatnění ušlého zisku, který nárokuje jak stěžovatelka v tomto řízení, tak i dceřiné společnosti v samostatných řízeních probíhajících u téhož soudu. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky potvrdil napadené výroky II. a III. rozsudku obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu o neunesení povinnosti tvrzení o skutečnostech prokazujících vznik, resp. též výši nárokované škody v podobě ušlého zisku a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (blíže srov. zejména body 20 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu). 5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Zabýval se primárně právní otázkou, zda postačuje, v případě nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícím v odnětí peněžních prostředků stěžovatelky a "jejího podnikatelského seskupení", plnit povinnost tvrzení o ušlém zisku kvalifikovaným odhadem statutárního orgánu stěžovatelky. Dospěl k závěru, že městský soud se svými závěry neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požadavky obvodního soudu na doplnění dokazování soud neshledal nepřiměřenými, přičemž jako správný označil též přístup soudu k návrhu stěžovatelky na prokázání požadovaných skutečností prostřednictvím znaleckého posudku, jehož vyhotovení navrhovala. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že stěžovatelka byla obvodním soudem opakovaně vyzývána k doplnění rozhodných tvrzení. Na dalších stěžovatelkou vymezených otázkách podle Nejvyššího soudu rozhodnutí městského soudu výlučně nestojí. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v převážné části rozsáhlého textu ústavní stížnosti shrnuje skutkový děj a průběh řízení před obecnými soudy. Napadá, jak obecné soudy posoudily naplnění povinnosti tvrzení o vzniku škody v podobě ušlého zisku. Obecné soudy podle stěžovatelky rovněž nesprávně uzavřely, že ve věci absentuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (ušlým ziskem stěžovatelky). 7. Nesprávný úřední postup vedlejší účastnice bezprostředně zapříčinil zastavení její podnikatelské činnosti, jelikož nemohla uzavírat další smlouvy ani plnit na smlouvy již uzavřené, a to z důvodu odčerpání veškerých disponibilních peněžních prostředků z podnikatelského seskupení. Podnikatelská činnost stěžovatelky byla vystavěna právě na spolupráci s dceřinými společnostmi (pozn.: stěžovatelka uzavírala smlouvy s klienty a tyto zakázky realizovala prostřednictvím dceřiných společností), a proto mělo dojít k rovněž vyprázdnění podnikatelské činnosti stěžovatelky, v důsledku čehož jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2020, resp. (po následném částečném zpětvzetí žaloby toto období omezila) od 12. 1. 2018 do 31. 12. 2020. Tvrdí, že nebýt nesprávného úředního postupu, došlo by k uvolnění finančních prostředků a stěžovatelka by mohla plnit své závazky a pokračovat v podnikatelské činnosti. Podle stěžovatelky z právních předpisů i judikatury Ústavního soudu plyne, že zajištění prostředků by bylo s jistotou zrušeno. Policejní orgán peněžní prostředky zajistil a přesto ani po roce neshledal důvod k zahájení trestního řízení. Nemůže proto obstát opačný závěr městského soudu. 8. Stěžovatelka rovněž polemizuje s názorem obecných soudů o "duplicitním uplatnění nároku" na náhradu ušlého zisku či odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 675/2011. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení. 12. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 13. Ústavní soud při posuzování rozhodovací činnosti obecných soudů ve věcech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem odkazuje na svou judikaturu, podle níž posouzení existence podmínek pro vznik této odpovědnosti státu je zcela v pravomoci obecných soudů [srov. např. nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581, bod 22), či nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373, bod 26)]. V nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) dále uvedl, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či n