IV.ÚS 3480/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3480/10 ze dne 1. 6. 2011 N 104/61 SbNU 569 K přiměřenosti smluvní odměny advokáta, tzv. cílová odměna a rozpor s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila - ze dne 1. června 2011 sp. zn. IV. ÚS 3480/10 ve věci ústavní stížnosti P. N. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2382/2009-167 ze dne 15. září 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 501/2008-139 ze dne 14. listopadu 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 28 C 152/2007-96 ze dne 11. března 2008, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit jako smluvní odměnu advokátovi částku 1 260 976 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 28 C 152/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 28 C 152/2007-96 ze dne 11. března 2008 (dále též jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovateli zaplatit žalobci JUDr. J. N. (dále jen "žalobce") částku 1 260 976 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení ode dne 26. srpna 2006 do zaplacení (výrok I), náklady řízení ve výši 132 623 Kč (výrok II) a co do specifikovaného úroku z prodlení ode dne 26. července 2006 do dne 25. srpna 2006 žalobu zamítl (výrok III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 8 Co 501/2008-139 ze dne 14. listopadu 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 76 619 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 2382/2009-167 ze dne 15. září 2010 odmítl (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 12 360 Kč (výrok II). II. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dodatek ke smlouvě o poskytnutí právních služeb sjednaný mezi žalobcem a stěžovatelem, v němž byla sjednána žalovaná odměna, je neplatný, přičemž tuto skutečnost od počátku v soudním řízení namítal. Stěžovatel dále uvádí, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy fakturami za poskytnutou právní pomoc a označeným usnesením představenstva ČAK, jež stěžovatel považoval za významné z hlediska úvahy, zda dodatek smlouvy o poskytnutí právní služby je neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy, a že hodnocení obecných soudů o přiměřenosti sjednané odměny nemělo žádnou oporu v provedeném dokazování, neboť v tomto směru nebyl soudy proveden žádný důkaz. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Nejvyšší soud se vyjádřila předsedkyně senátu 33 Cdo JUDr. Blanka Moudrá. Uvedla, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nepřicházela v úvahu, a proto zbývalo zvažovat ji jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s odstavcem 3 téhož ustanovení. Pro závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, byla tudíž bezcenná výtka týkající se vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], tj. výhrada, kterou stěžovatel znovu uplatnil v ústavní stížnosti, tedy že soudy neprovedly jím navržené důkazy fakturami za poskytnutou právní pomoc a označeným usnesením představenstva ČAK. Vytýkaná vada řízení nesplňovala podmínku zásadního právního významu ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů; nešlo o tzv. spor o procesní právo, kdy lze výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu založit. Ani další námitka směřující proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, že smlouva, resp. dodatek smlouvy o tzv. cílové odměně není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nečinila podle Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť nastolená právní otázka postrádala potřebný judikatorní přesah. Brojí-li stěžovatel proti závěru, že s přihlédnutím k složitosti věci, profesní pověsti a erudovanosti advokáta byla smluvní odměna stanovena přiměřeně a v souladu s etickým kodexem, námitkami zpochybňujícími složitost věci, znalosti, zkušenosti a pověst advokáta, uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, jehož použití v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nepřipadá v úvahu. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů nesdílí názor stěžovatele, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 8 Co JUDr. Šárka Neuwirthová. Ve vyjádření zcela odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 501/2008-139 ze dne 14. listopadu 2008 a vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ani postupem tohoto soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu. Za Okresní soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu 28 C JUDr. Iveta Prajznerová, která pouze odkázala na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 28 C 152/2007-96 ze dne 11. března 2008 s tím, že nemá, co by k věci dodala. Uvedená vyjádření ve věci rozhodujících soudů byla zaslána na vědomí a k případné replice stěžovateli. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že žádnou repliku k postoupeným vyjádřením nečiní. IV. Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena soudci Miloslavu Výbornému jako soudci zpravodaji a o ústavní stížnosti měl rozhodovat IV. senát Ústavního soudu ve složení Vlasta Formánková, Miloslav Výborný a Michaela Židlická. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3480/10 ze dne 26. ledna 2011 byl Miloslav Výborný z projednávání a rozhodování této věci vyloučen. Proto byla předsedou Ústavního soudu v souladu s rozvrhem práce určena jako nová soudkyně zpravodajka soudkyně Vlasta Formánková. Vyloučeného soudce Miloslava Výborného při projednávání a rozhodování věci zastoupil v souladu s rozvrhem práce soudce Jan Musil. V. Ústavní soud vzal v úvahu v ústavní stížnosti předložená tvrzení a vyjádření účastníků řízení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně zjišťování skutkového stavu, provádění a hodnocení důkazů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. K prokázání rozhodných skutečností bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování, přičemž obecné soudy též uvedly, z jakého důvodu nebyly prováděny důkazy navrhované stěžovatelem. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat argumentaci obecných soudů, stejně jako k ní cokoli dalšího dodávat, omezí se pouze na odkaz na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal. VI. Ústavní soud uzavírá, že v posuzovaném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním nálezu sp. zn. IV. ÚS 3480/10. Podle § 22 zákona