IV.ÚS 3480/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3480/21 ze dne 15. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 14 To 678/2021-88 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. září 2021 č. j. 3 PP 56/2021-64, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Nymburce a ústavu Trampolíny Patrman, z. ú., sídlem Janáčkova 847/14, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") byly podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuty jak žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi let z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2018 sp. zn. 6 T 7/2015, tak i návrh druhého vedlejšího účastníka na podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody za současného převzetí záruky za dovršení jeho nápravy. Okresní soud shledal, že stěžovatel sice splnil podmínku časovou, tj. vykonal zákonem vymezenou poměrnou část trestu, nesplnil však druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění, neboť dosud nevykazuje dostatečně kritický náhled na spáchanou trestnou činnost a není aktivní ani u náhrady škody. Podle okresního soudu stěžovatel nedokázal "pojmenovat" příčinu svého opakovaného selhání, neboť u podvodu ji hledá ve své nedobré finanční situaci a v tom, že byl k páchání trestné činnosti zneužit švagrem, v případě opakovaných loupeží v nutnosti opatřit prostředky na náhradu škody z prvé trestné činnosti. Bez prokázání polepšení stěžovatele pak nebylo možno stanovit pozitivní prognózu jeho dalšího života. 3. Stížnost stěžovatele a druhého vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Ztotožnil se s názorem okresního soudu, že stěžovatel stále nedokázal pojmenovat příčinu svého jednání, dále uvedl, že při stanovení příčin své trestné činnosti se stěžovatel bude muset zaměřit na podstatu svého jednání, která spočívá v opakované snaze získat nemalé finanční prostředky bezpracným a nelegálním způsobem. Přisvědčil okresnímu soudu také v tom, že bez prokázání polepšení nebylo možno stanovit prognózu budoucího života stěžovatele, a to ani za stavu, kdy stěžovatel má pro vedení řádného života zajištěné velmi dobré výchozí podmínky, má zajištěné zaměstnání i bydlení, má oporu rodiny i dalších osob. Krajský soud uzavřel, že je jen na stěžovateli, aby se do takových příznivých podmínek mohl co nejdříve vrátit. Zatím ale podle jeho názoru, ve shodě s názorem okresního soudu, účel trestu nebyl naplněn, u stěžovatele nedošlo ke skutečné změně jeho vnitřního nastavení a sebeuvědomění minulých selhání. Krajský soud dodal, že respektoval zhoršený zdravotní stav stěžovatele, dále skutečnost, že jeho výsledky dosažené ve výkonu trestu jsou příznivé, i to, že navázal kontakt s Probační a mediační službou (ke kterému z důvodu opatření souvisejících s COVID-19 ze dne 25. 8. 2021, kdy byla zpráva podána, nedošlo), což ale samo o sobě k prokázání polepšení nestačí. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že má za to, že obecné soudy na něj kladou nepřiměřené požadavky a staví do pozadí pozitivní hodnocení jeho osoby vězeňskou službou. Polemizuje s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu s tím, že z obsahu jeho výpovědi vyplývá závěr o jeho polepšení a kritickém náhledu na spáchané trestné činy. Tvrdí, že na veřejném zasedání i v písemných podáních uvedl příčiny svého jednání, které se žádným způsobem nesnažil ospravedlňovat či hájit, jak nesprávně vyložily oba obecné soudy. Je přesvědčen, že obecné soudy přehlíží, že od svého propuštění z vazby změnil svůj život a před nastoupením výkonu trestu odnětí svobody žil řádným životem. Opětovně poukazuje na svůj zdravotní stav a na kázeňské odměny, které ve výkonu trestu odnětí svobody obdržel. Je toho mínění, že nezohledněním uvedených rozhodných skutečností soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a že ze soudních rozhodnutí je patrné, že soudy nechtějí jeho žádosti vyhovět. 5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní soud i krajský soud se při posuzování jeho polepšení zaměřily takřka výlučně na okolnosti vztahující se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily vedle jeho práva na spravedlivý proces také zákaz dvojího přičítání. Navíc podle něj z napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem má konkrétně pro příští řízení změnit svůj přístup. Domnívá se, že nepřiměřené požadavky mu obecné soudy ukládají také při realizování náhrady škody a kontaktu s poškozenými. Poukazuje na to, že dokud nebude výdělečně činný, nemůže objektivně jakoukoliv škodu hradit. Tvrzení krajského soudu, že se nepokusil kontaktovat poškozenou J., vychází podle něj z nesprávných skutkových závěrů, neboť jmenovanou poškozenou již v minulosti kontaktoval, avšak bez jakékoliv její reakce. Stejně jako ve stížnosti proti usnesení okresního soudu stěžovatel rovněž podotýká, že je v kontaktu s Probační a mediační službou, dále na skutečnost, že krajský soud zamítl jako nadbytečný výslech úředníka Probační a mediační služby, čímž podle stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a že zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění může mít negativní důsledky na jeho resocializační proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných