IV.ÚS 3483/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3483/19 ze dne 21. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. srpna 2019 č. j. 14 To 249/2019-90 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. června 2019 č. j. 0 PP 161/2019-74, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") zamítl v záhlaví uvedeným usnesením stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když dospěl k závěru, že stěžovatel nedosáhl dostatečně vysokého stupně polepšení. Podle výpovědi vychovatele nedostal stěžovatel žádnou kázeňskou odměnu v rámci terapie a neprojevil reálný zájem o účast na projektu Křehká šance. O věrohodnosti tohoto svědka přitom soud nepochyboval. Ani počet deseti kázeňských odměn získaných za necelých šest let výkonu trestu není nikterak vysoký. Dle okresního soudu není rovněž dán předpoklad vedení řádného života. Stěžovatel má pět záznamů v rejstříku trestů a ve výkonu trestu je podruhé (pro speciální recidivu) poté, co se po předchozím podmíněném propuštění neosvědčil (zbytek trestu ještě musí vykonat) a spáchal zvlášť závažný zločin. Opakování trestné činnosti se stěžovatel dopustil ve velmi krátké době po propuštění. Z neúčinnosti předchozího kratšího působení trestu okresní soud dovozuje, že ani v současnosti není resocializační proces ještě tak daleko, aby bylo možné stěžovatele propustit. Zvážení předchozího života je důležitou skutečností i dle judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel opakovaně prokázal, že je schopen dodržovat pravidla v kontrolovaném prostředí věznice, na svobodě však opakovaně selhává. Nedoporučující stanovisko ostatně vyjádřil i ředitel věznice. Zohlednit je rovněž nutné délku zbývajícího trestu. 3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Stěžovatel svoji stížnost blíže neodůvodnil, resp. doplnění stížnosti bylo soudu doručeno až 9. 8. 2019, a tedy po vydání rozhodnutí krajského soudu (dne 7. 8. 2019). V odůvodnění usnesení pak krajský soud dospěl k závěru, že podmínka stěžovatelova polepšení je "hraniční otázkou". Závěry okresního soudu by bylo dle krajského soudu třeba důkladněji ověřit a zaměřit se i na otázku kvantity kázeňských odměn. Sám krajský soud však k tomu nepřistoupil, neboť za zjevně nenaplněnou považoval podmínku předpokladu řádného života. V této oblasti se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu. Je zřejmé, že pobyt ve výkonu trestu nemá sám o sobě na stěžovatele potřebný pozitivní vliv. S ohledem na předchozí recidivu je však potřeba mimořádných okolností, z nichž by bylo možné dovodit nové příznivé očekávání stran vedení řádného života. Je třeba vidět zásadnější změnu v postojích a životě odsouzeného. K tomu však ve stěžovatelově případě nedošlo. Stěžovatel již jednou v podobné situaci selhal. Plnění povinností ve vězení nepředstavuje záruku řádného života na svobodě. Ve stěžovatelově jednání a životě není nic tak výjimečného, z čeho by bylo možné dovozovat, že si opětovně zaslouží zákonné dobrodiní v podobě podmíněného propuštění. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nepřípustně odmítly provést jím navrhované důkazy, kterými chtěl vyvrátit (či spíše vysvětlit) svědeckou výpověď jednoho z vychovatelů, který nemohl podrobně znát stěžovatelovy mimopracovní aktivity, jejichž absenci stěžovateli vytýkal (víkendové pracovní terapie, za něž se zásadně neudělují kázeňské odměny, a účast na projektu, o níž však stěžovatel žádal). Nepřesné vyjádření vychovatele braly přitom soudy jako relevantní při stanovení stěžovatelova polepšení. Odvolací soud pak dokonce dospěl k závěru, že stěžovatelovo polepšení je "hraniční", avšak podrobnější dokazování v tomto směru neprovedl, neboť to považoval za nadbytečné s ohledem na nesplnění podmínky prognózy řádného života. Tím dle stěžovatele porušil jeho ústavní práva. Stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 611/2000, dle kterého si soudy musí vždy obstarat aktuální podklady pro své rozhodnutí. Obě podmínky totiž spolu úzce souvisejí, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá, že soudy užívají pojmy "standardní a nadstandardní" chování (přičemž to první není dostatečné), aniž by takové hodnocení mělo jakýkoliv podklad v zákonné úpravě. Navíc stěžovatelovo chování bylo hodnoceno jako nadstandardní vždy v minulosti. Soudy se zabývaly toliko počtem kázeňských odměn a nezkoumaly, za co byly tyto odměny uděleny. Nedostatečnou prognózu vedení řádného života pak soudy dovodily toliko na základě stěžovatelovy trestní minulosti. Soudy v tomto směru vůbec neřešily stěžovatelovo chování ve výkonu trestu a jeho snahu napravit následky trestného činu. Nezkoumaly jeho postoj k trestné činnosti a odstranění subjektivních příčin jejího páchání, stejně jako jeho vazby na osoby blízké. Konečně, stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že stížnostní soud jej nevyzval k tomu, aby svou stížnost odůvodnil, a bez vyčkání vyhlásil zamítavé rozhodnutí, v němž však stěžovatelovo podání ještě zohlednil. Z toho dle stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí bylo antedatováno. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. V první řadě musel Ústavní soud odmítnout námitku porušení stěžovatelových procesních práv tvrzeným "antedatováním" usnesení krajského soudu. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí explicitně uvádí, že doplnění stěžovatelovy stížnosti do dispozice soudu došlo až po vydání rozhodnutí. Běžné praxi soudního rozhodování pak odpovídá, že soud (rozhodující senát) se hlasováním (zaznamenaným v protokolu) usnese na výroku rozhodnutí a teprve následně se vypracovává jeho oficiální písemné znění rozhodnutí. Není přitom v rozporu s jakýmkoliv zákonným (tím méně ústavním) příkazem, aby soud v písemném odůvodnění zmínil i pozdější okolnosti, neměl by je však již zohledňovat jako nosné důvody svého rozhodnutí. Ovšem i v krajním případě, že by krajský soud zohlednil stěžovatelovy pozdější námitky a výslovně se s nimi vypořádal, jen těžko by mohl být takový postup porušením stěžovatelových ústavních práv, neboť tím by se naopak stěžovateli dostalo určitého privilegia. To však nemůže být důvodem zásahu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, neboť druhý účastník řízení (státní zástupce) nepožívá žádných ústavních práv. Odmítnout je nutné i tvrzení, že krajský soud měl povinnost vyzvat stěžovatele k doplnění jeho stížnosti. Žádná taková povinnost krajskému soudu z procesních předpisů nevyplývá. Je naopak zcela běžnou praxí, že odsouzení své stížnosti nikterak podrobně neodůvodňují a stížnostní soud obecně přezkoumá, zda nalézací soud nepřekročil zákonné meze. Hodlá-li naopak odsouzený svou stížnost podrobně odůvodnit, je na něm, aby byl dostatečně procesně aktivní a soudu včas odůvodnění dodal, nebo ho požádat o lhůtu k jeh