IV.ÚS 3486/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3486/15 ze dne 30. 8. 2016 N 158/82 SbNU 497 Náležité odůvodnění rozhodnutí o odměně ustanoveného obhájce (charakter lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 30. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3486/15 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Filipského, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svobodou, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2015 č. j. 6 T 120/2013-486 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2015 č. j. 4 To 267/2015-497, kterými nebyla stěžovateli jakožto ustanovenému obhájci v trestním řízení přiznána mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení. I. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2015 č. j. 6 T 120/2013-486 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2015 č. j. 4 To 267/2015-497 byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2015 č. j. 6 T 120/2013-486 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2015 č. j. 4 To 267/2015-497 se ruší. Odůvodnění I. Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu nebyla přiznána mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 43 687 Kč. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl ustanoveným obhájcem v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 120/2013. Obžalovaný byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 5. 2014 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, odvolání se vzdal. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 7. 2014. Stěžovatel prostřednictvím datové zprávy č. 290961774 dne 7. 7. 2015 Městskému soudu v Brně podal a zároveň i doručil vyúčtování odměny a hotových výdajů obhajoby v částce 43 687 Kč. Městský soud zamítl návrh stěžovatele na přiznání mimosoudní odměny a náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 2 trestního řádu, neboť uplatněný nárok měl být podán až po uplynutí jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty, plynoucí ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Soud uvedl, že pokud jde o stanovení počátku běhu roční prekluzivní lhůty, v níž mohl obhájce svůj nárok uplatnit, vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3201/08 ze dne 6. 2. 2009 (N 19/52 SbNU 187), z něhož vyplývá, že lhůta upravená v § 151 odst. 2 trestního řádu je lhůtou subjektivní, a proto nelze počátek jejího běhu vázat jen na objektivní skutečnost, kterou je právní moc rozhodnutí, nýbrž je třeba jej vázat na okamžik, kdy se při zachování postupu lege artis obhájce dozvědět mohl a měl, že jeho povinnost obhajovat skončila. Stěžovateli muselo být známo, že jediným oprávněným k podání opravného prostředku zůstalo městské státní zastupitelství, neboť státní zástupce si ponechává lhůtu k podání odvolání. Jestliže obhájce sám obdržel rozsudek již dne 19. 6. 2014, musel předpokládat, že v přibližně stejné době obdrží citovaný rozsudek i protistrana, a současně, že v případě, že by byl ze strany státního zastupitelství podán opravný prostředek, byl by obhájci soudem neprodleně v kopii zaslán. Jestliže se tak nestalo, sám obhájce měl vyvíjet aktivitu a postupovat řádně podle § 41 trestního řádu a účelně využívat k hájení zájmů obžalovaného prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně. Soud v této souvislosti dále odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. 3 T 30/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 5 To 603/2010 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/11 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel ve stížnosti proti rozhodnutí městského soudu namítal, že o skončení povinnosti obhajovat obžalovaného se mohl dozvědět nejdříve dne 4. 7. 2014, a proto podání, kterým uplatnil nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů, doručené soudu dne 7. 7. 2015, bylo podle jeho názoru stále podáno v jednoroční lhůtě a nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů mu nezanikl. Konec jednoroční lhůty připadl na den pracovního klidu, tj. na sobotu 4. 7. 2015, kdy v pondělí 6. 7. 2015 byl státem uznaný svátek a nejbližším pracovním dnem bylo úterý 7. 7. 2015. S poukazem na počítání lhůty podle pravidel obsažených v ustanovení § 60 trestního řádu tedy doručil vyúčtování odměny a hotových výdajů obhajoby Městskému soudu v Brně v předmětné jednoroční lhůtě dne 7. 7. 2015. Krajský soud napadené usnesení městského soudu potvrdil s tím, že soud prvního stupně stanovil správně počátek jednoroční lhůty, ve které podle § 151 odst. 2 trestního řádu je třeba uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce, na den 4. 7. 2014. Nepřisvědčil však námitkám, že na počítání lhůty je nutno aplikovat ustanovení § 60 trestního řádu. V daném případě se jedná o lhůtu hmotněprávní, tedy lhůtu k uplatnění práva, nikoliv procesní lhůtu k učinění určitého úkonu v řízení. Protože uplynutím této lhůty právo ze zákona zaniká, nepochybil soud prvního stupně, když mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovateli nepřiznal, neboť stěžovatel nárok neuplatnil do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, tedy do 4. 7. 2015. III. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v nesprávném postupu obou soudů při stanovení okamžiku konce prekluzivní jednoroční lhůty ve smyslu § 151 odst. 2 trestního řádu, tedy lhůty do kdy měl být stěžovatelem uplatněn u soudu nárok na mimosmluvní odměnu a náhradu hotových výdajů. Oba soudy nezohlednily obecně uznávané principy počítání času. Jestliže datum 4. 7. 2015 představující konec jednoroční lhůty připadlo na den pracovního klidu, tedy na sobotu 4. 7. 2015, navíc kdy v pondělí 6. 7. 2015 byl státem uznaný svátek, tak nejbližší pracovní den bylo úterý 7. 7. 2015, a byl to tedy poslední den jednoroční lhůty stanovené pro uplatnění a doručení nároku stěžovatele na odměnu a náhradu hotových výdajů. Stěžovatel poukázal na nález sp. zn. IV. ÚS 365/97 ze dne 25. 9. 1998 (N 108/12 SbNU 103), ve kterém Ústavní soud judikoval, že v případě, kdy soudem aplikovaný předpis neobsahuje speciální úpravu počítání času, je třeba za stavu, kdy konec lhůty připadá na sobotu, neděli či svátek, vycházet z obecného pravidla pro počítání času, který platí jak pro lhůty hmotněprávní, tak pro lhůty procesní, totiž z pravidla, že posledním dnem lhůty se stává nejbližší pracovní den. Jde totiž o postup, který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit jeho právo. Rovněž v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.) je konstatováno, že mezi obecně uznávané právní principy patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jež jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Navíc tato obecná pravidla pro počítání času u hmotněprávních lhůt jsou obecně zakotvena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně § 607 (dříve § 122 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Stěžovatel dále uvedl, že při doručování vyúčtování odměny a hotových výdajů obhajoby Městskému soudu v Brně dne 7. 7. 2015 využil doručení prostřednictvím datové zprávy, kdy je-li příjemcem datové zprávy orgán veřejné moci, vystupující v postavení orgánu veřejné moci, byla datová zpráva doručena okamžikem jejího dodání do datové schránky. Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Protože vyjádření soudů neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice. IV. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nep