IV.ÚS 3487/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3487/18 ze dne 7. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Velické, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1055/1, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 21 Cdo 982/2018-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017 č. j. 23 Co 252/2017-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. prosince 2016 č. j. 23 C 177/2015-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti obchodní korporaci BOKI Industries a. s., sídlem Mostecká 47/16, Praha 1 - Malá Strana (dále jen "žalovaná"), na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 5. 2015 podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), předané stěžovatelce žalovanou dne 26. 5. 2015, je neplatné (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit žalované k rukám právního zástupce žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II). 4. Nejvyšší soud poté odmítl dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované (výrok II). 5. Obvodní soud a městský soud dospěly k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že by došlo k diskriminaci a nerovnému zacházení z důvodu věku s hranicí 50 let ze strany zaměstnavatele (tj. žalované). Z provedeného dokazování vyplývá, že u žalované byli propouštěni i mladší zaměstnanci. V době před doručením výpovědi na základě organizační změny 26. 5. 2015 nedošlo k přijetí nových zaměstnankyň do finančního oddělení. K tvrzení stěžovatelky, že došlo k přijetí nových zaměstnankyň, dospěl obvodní soud k závěru, že paní Ingrid Szabó vykonávala pouze poskytování konzultačních služeb, přičemž byla přijata k 1. 3. 2015, a dále, co se týká Renaty Chroustové, ta byla přijata do pracovního poměru k 1. 4. 2015 na pozici asistentky generálního ředitele. Obě pracovní náplně neměly nic společného s finančním úsekem, s prací finanční referentky, tj. s prací stěžovatelky. Pracovní náplň, kterou zastávala stěžovatelka na pozici finanční referent, byla přerozdělena mezi další (zůstávající) zaměstnankyně, tedy mezi čtyři účetní. Takový stav je u žalované dosud, organizační změnou na úseku finančního ředitele došlo ke snížení počtu zaměstnanců ze sedmi na pět. V daném případě bylo rozhodnuto o zrušení pracovního místa - finanční referent(ka) - z důvodu zvýšení efektivnosti práce a přerozdělování pracovních činností v rámci společnosti. V tomto rozhodnutí podle obecných soudů není možno spatřovat jakoukoliv diskriminaci, neboť ať by toto pracovní místo (u žalované pouze jedno) zastávala jakákoliv osoba, stala by se pro žalovanou nadbytečnou, byť by byla jakékoliv rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru a zacházelo by se s ní stejně. Podle § 52 písm. c) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách. Tyto předpoklady byly v daném případě splněny, jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, a postup žalované byl souladný nejen se zákonem, ale také s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4859/2014 či 21 Cdo 695/2014) i Ústavního soudu [nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313)]. 6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, když uvedl, že obecné soudy při posouzení věci vycházely z ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313) nebo ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 (N 182/79 SbNU 59)] a rovněž z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1506/2011 a dále též srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 21 Cdo 246/2008, který byl uveřejněn pod č. 108 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že § 133a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") nelze vykládat tak, že by se "přesunutí" důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem, neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve prospěch zaměstnance se v § 133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak]. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy se právním závěrem, že nebyly naplněny okolnosti pro obrácení důkazního břemene podle § 133a o. s. ř., dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními podle nálezu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479). Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu naplnění ústavní zásady rovnosti, dle které mají být obdobné případy posuzovány obdobně. Obecné soudy totiž v rozporu s nálezem ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17 a rozsudky Nejvyššího soudu v podobných věcech, kterými stěžovatelka v žalobě a při řízeních argumentovala, rozhodly, že organizační opatření žalované k 31. 5. 2015 vedlo k nadbytečnosti stěžovatelky, přestože její pracovní náplň neodpadla a to ani zčásti. Nejvyšší soud dále dle stěžovatelky nesprávně odmítl její dovolání, když dovolání stěžovatelky netrpí vadami uvedenými v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, pročež se Nejvyšší soud dopustil excesu podle nálezu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15 (N 182/79 SbNU 59). Konečně se obecné soudy dle stěžovatelky dostatečně nevypořádaly s její námitkou, že výpověď ze dne 26. 5. 2015, kterou byl rozvázán její pracovní poměr, je postižena faktickou vadou. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem