IV.ÚS 3488/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3488/14 ze dne 10. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ivana Svobody, zastoupeného JUDr. Miroslavem Majerem, advokátem se sídlem Školní 616, 338 43 Mirošov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2014 č. j. 26 Cdo 2136/2012-399, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2007 č. j. 10 Co 365/2007-334 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. března 2007 č. j. 30 C 325/2006-309, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se žalobou v řízení před obecnými soudy spolu se svým bratrem domáhal určení, že mají výhradní právo k užívání terasy č. 6 v blíže specifikovaném domě v Plzni. Dále se domáhali určení, že žalovaný - Společenství vlastníků jednotek - má povinnost zdržet se zásahů do tohoto užívacího práva. Žalovaný ve smyslu § 97 občanského soudního řádu navrhl, aby byla žalobcům uložena povinnost strpět provedení rekonstrukce předmětné terasy a aby umožnili pracovníkům dodavatele prací vstup do bytu na nezbytně dlouhou dobu v nezbytném rozsahu. Okresní soud Plzeň-město žalobu žalobců zamítl a návrhu žalovaného vyhověl. Jak soud uvedl, v prohlášení vlastníků jednotek bylo stanoveno, že společnými částmi domu jsou mimo jiné i terasy. Dále zde bylo uvedeno, že k bytové jednotce č. 17 (jejímž vlastníkem je stěžovatel a dříve jím byla matka stěžovatele) patří výhradní užívání terasy č. 6. V kupní smlouvě ze dne 25. 8. 1997, jíž se matka stěžovatele stala vlastníkem bytu č. 17, je uvedeno, že k předmětnému bytu náleží právo výhradního užívání balkónu (sic) č. 6. Dne 30. 11. 1998 se konalo shromáždění společenství vlastníků jednotek, v rámci kterého byla potřebnou většinou odsouhlasena změna prohlášení vlastníků jednotek v tom smyslu, že se z něj odstraňuje věta, podle níž k bytu č. 17 patří právo výhradního užívání terasy č. 6. Tomuto shromáždění byla přítomna i matka stěžovatele, která proti přijatému rozhodnutí nepodala žalobu ve smyslu tehdejšího § 11 odst. 8 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Uvedená změna byla následně zanesena i do katastru nemovitostí. Dne 2. 7. 2004 nabyli předmětnou bytovou jednotku a podíl na společných částech budovy a pozemku žalobci na základě dědické dohody. Dne 24. 10. 2005 byl usnesením shromáždění společenství vlastníků jednotek potřebnou většinou schválen projekt rekonstrukce terasy č. 6. Žalobci se tohoto shromáždění nezúčastnili, byť na něj byli řádně předvoláni. Ani toto usnesení nebylo napadeno ve smyslu tehdy účinného § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Okresní soud dále zjistil, že terasa vyžaduje rekonstrukci a že omezení vlastníků jednotky č. 17 (žalobců) bude pouze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře, a to za tím účelem, aby nebyl vážně ohrožen výkon práv ostatních spoluvlastníků. Výše uvedené skutečnosti podle prvostupňového soudu prokazují, že žalobcům již nenáleželo výhradní užívání předmětné terasy, přičemž naopak byly splněny podmínky pro vyhovění protinávrhu žalovaného. Krajský soud v Plzni rozhodnutí soudu první instance potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že terasa byla a je společnou částí domu, o jejímž způsobu užívání má společenství vlastníků jednotek právo rozhodovat. V posuzovaném případě bylo o způsobu užívání rozhodnuto dne 30. 11. 1998, kdy došlo ke změně prohlášení vlastníka jednotek, a žaloba žalobců tak nemůže být úspěšná. Se závěry nalézacího soudu se krajský soud ztotožnil, i pokud jde o protinávrh žalovaných. Jelikož žalobci v odvolání vznesli určité námitky i proti postupu stavebního úřadu při vydávání stavebního povolení souvisejícího s terasou č. 6, odvolací soud vysvětlil, že v rámci předmětného řízení se postupem úřadu ve správním řízení zabývat nelze. Žalobci podali dne 10. 1. 2008 dovolání. V průběhu dovolacího řízení zemřel bratr stěžovatele (druhý žalobce) a řízení bylo přerušeno. Dne 17. 4. 2012 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení, když procesním nástupcem zesnulého žalobce byl stěžovatel, který následně v souladu s výzvou prvostupňového soudu doplnil dovolání podáním ze dne 1. 6. 2012. Nejvyšší soud, který přihlédl pouze k podání ze dne 10. 1. 2008, dovolání odmítl, neboť neshledal naplnění podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2008. Podle dovolacího soudu byly závěry krajského soudu správné, neboť v souladu s ustálenou judikaturou nelze platnost rozhodnutí přijatých shromážděním vlastníků přezkoumávat v žalobě podané podle § 80 občanského soudního řádu, a to ani jako otázku předběžnou. Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, v níž se vymezuje zejména proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. S ním předně polemizuje v tom, zda lze při posuzování existence otázky zásadního právního významu přihlížet k okolnostem uplatněným podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2008. Podle stěžovatele se totiž otázka zásadního právního významu může týkat i vady řízení. Stěžovatel je dále toho názoru, že k odmítnutí došlo za použití právní úpravy účinné až po podání dovolání, s čímž ovšem nemohl počítat. Usnesení Nejvyššího soudu pak považuje za formalistické a nedostatečně odůvodněné. Nejvyšší soud navíc v odůvodnění odkazuje na rozsudek ze dne 25. 1. 2012, s nímž však stěžovatel v době podání žaloby nemohl být obeznámen. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu konečně stěžovatel brojí proti tomu, že Nejvyšší soud přihlížel pouze k dovolacím důvodům uplatněným v dovolání ze dne 10. 1. 2008. Stěžovatel totiž dovolání doplnil na základě výzvy soudu prvního stupně a ve lhůtě k tomu určené. Za této situace údajně není možné, aby k doplnění dovolání nebylo přihlíženo. Pokud jde o rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, těm stěžovatel vyčítá, že zcela upozadily základní otázku ochrany jeho vlastnického práva a naopak se takřka výhradně věnovaly jen návrhu žalovaného. Právo výhradního užívání terasy č. 6 bylo přitom na stěžovatele řádně převedeno dědictvím po jeho matce a bylo formulováno v kupní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelovou matkou a městem Plzeň. Stěžovatel také podotýká, že soud prvního stupně se v rámci ústního jednání zabýval postupem stavebního úřadu při vydání stavebního povolení, což je v rozporu s tvrzením odvolacího soudu, že při projednávání stěžovatelovy žaloby nelze postup správního úřadu přezkoumávat. Odvolací soud měl taktéž pochybit v tom, že za podstatu sporu považoval otázku účinnosti prohlášení vlastníků jednotek ze dne 30. 11. 1998, a přehlédl tak, že žaloba byla podána ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Na shromáždění společenství vlastníků jednotek dne 30. 11. 1998 navíc oproti názoru odvolacího soudu vůbec nešlo o změnu v užívání společných prostor, neboť v zápisu o průběhu shromáždění je uvedeno, že se pouze opravovala administrativní chyba. Stěžovatel pak má výhrady i proti tomu, jakým způsobem došlo k zanesení změny prohlášení vlastníka jednotek do katastru nemovitostí. Stěžovatel konečně namítá i věcnou nepříslušnost okresního soudu k rozhodování o vzájemném návrhu žalovaného, a to s odkazem na § 9 odst. 3 písm. w) občanského soudního řádu účinného v době podání vzájemného návrhu, podle něhož ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek a sporů z toho vzniklých rozhodují krajské soudy. Stěžovatel měl až dosud za to, že není nutné, aby poukazoval na záležitosti, které spadají do úřední povinnosti soudů. V prvoinstančním řízení nicméně uvedl, že by v zájmu přehlednosti nemělo dojít ke společnému projednání věci. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud předně nesouhlasí, že by obecné soudy snad přehlížely žalobu stěžovatele a jeho bratra a věnovaly se pouze vzájemnému návrhu žalovaného. Zvláště při pohledu na odůvodnění odvolacího soudu je zřejmé, že se soudy žalobou žalobců řádně zabývaly. Pokud jde o samotné důvody zamítnutí této žaloby, soudy zjistily, že předmětná terasa patří mezi společné části domu, což stěžovatel nezpochybňuje. Rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek, které bylo přija