IV.ÚS 3488/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3488/20 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Dolanského, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem, sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 21 Cdo 2317/2020-344, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2019 č. j. 62 Co 426/2018-269 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. srpna 2018 č. j. 23 C 139/2013-234, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, která byla stěžovateli jako žalobci doručena dne 15. 2. 2013 (výrok I.). Současně soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované (dále též "zaměstnavatel") na nákladech řízení částku 4 200 Kč (výrok II.). Ve věci samé rozhodoval obvodní soud v pořadí již třetím rozsudkem, když jeho předchozí dvě rozhodnutí byla zrušena Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatel přes poučení soudu, aby doplnil tvrzení a navrhl důkazy k tomu, že organizační změna měla sledovat jiné cíle než ty, které předpokládá § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"), neunesl důkazní břemeno, když z toho, co bylo vylíčeno v žalobě, nelze dovodit žádný nekalý úmysl zaměstnavatele vůči stěžovateli. Obvodní soud vyšel ze skutkového zjištění, že zaměstnavatel přijal dne 14. 2. 2013 rozhodnutí o organizační změně, kterým bylo zrušeno jedno pracovní místo v odboru právním a správním, kde byl zaměstnán stěžovatel, dále ze zjištění, že v rozhodné době nebyl do odboru právního a správního přijat žádný nový zaměstnanec, že stěžovatel byl podle pracovní smlouvy zařazen do odboru legislativního a právního na místo odborného pracovníka ve 13. platové třídě a že jeho podrobná pracovní náplň byla určena nadřízeným zaměstnancem - ředitelem odboru v příloze pracovní smlouvy (odškodňování vysokoškolských studentů). S odkazem na § 52 písm. c) zákoníku práce obvodní soud uzavřel, že výpověď byla stěžovateli dána v souladu s tímto zákonným ustanovením, když jejím důvodem byla jeho nadbytečnost, která byla dovozena ze snížení agendy útvaru právního a správního o posuzování žádosti o odškodnění podle nařízení vlády č. 122/2009 Sb., o odškodnění studentů vysokých škol, kterým bylo v období komunistického režimu z politických důvodů znemožněno dokončit studium na vysoké škole. Podle obvodního soudu vedlejší účastnice prokázala, že bylo zrušeno konkrétní pracovní místo stěžovatele z důvodu úbytku této agendy, kterou vykonával výhradně stěžovatel, a současně nebylo prokázáno, že by do odboru právního a správního byl po doručení výpovědi dne 15. 2. 2013 stěžovateli do skončení výpovědní doby a ani později, přijat nový zaměstnanec. Stěžovatel se tak stal pro vedlejší účastnici nadbytečným z organizačních důvodů. Dále obvodní soud konstatoval, že vedlejší účastnice neměla nabídkovou povinnost, když právní úprava pracovně právních vztahů s účinnosti od 1. 1. 2007 tento institut nabídkové povinnosti pro jiné než vedoucí zaměstnance nepřevzala. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Městský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, přičemž právní posouzení věci učiněné obvodním soudem shledal správným. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť stěžovatel v něm uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel nezpochybnil právní posouzení věci městským soudem, ale zpochybnil především skutková zjištění, z nichž rozsudek městského soudu vychází a na nichž městský soud založil svůj závěr. Stěžovatelem označené právní otázky, které by podle jeho názoru měl Nejvyšší soud řešit ["za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, kdy po právní moci rozhodnutí o neplatném rozvázání pracovního poměru nastoupil zaměstnanec zpět do práce, avšak jeho pracovní místo bylo obsazeno jiným zaměstnancem" a "za jakých podmínek může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, kdy u zaměstnavatele byl proveden předstižný náběr nových zaměstnanců"], nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. již proto, že na jejich řešení není rozhodnutí městského soudu založeno (v tomto směru se míjejí se skutkovými závěry soudů - vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak jej zjistil městský soud a obvodní soud). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Závěr o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky stěžovatele, že "soud prvního stupně neměl povinnost (k okamžiku koncentrace řízení) poskytnout vedlejší účastnici poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a že tím porušil ústavní princip rovnosti účastníků" a že "soudy neprovedly jím navrhované důkazy", ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě by však mohl Nejvyšší soud přihlédnout - jak vyplývá z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, opomenuté důkazy, extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, porušení pravidel o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. a porušení rovnosti stran při poskytnutí poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. 6. Obecné soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily důvod neplatnosti "na jedno pracovní místo více zaměstnanců", dále nesprávně posoudily důvod neplatnosti "obsazení původní agendy, umístění na agendu jinou a její zrušení", dále nesprávně posoudily důvod neplatnosti "předstižný náběr nových zaměstnanců", jakož i důvod neplatnosti "odveta za exekuční řízení". 7. Stěžovatel namítá, že v posuzované věci vedlejší účastnice i obecné soudy porušily jím formulované zaměstnavatelské zásady, které stěžovatel formuloval následovně: Vrací-li se zaměstnanec po dočasné překážce (např. po úspěšném soudním sporu o neplatnost rozvázání nebo po vyčerpání mateřské čí rodičovské dovolené) k zaměstnavateli zpět, musí jeho náhradník být propuštěn. Vrací-li se zaměstnanec po dočasné překážce k zaměstnavateli zpět, musí dostat agendu po svém náhradníkovi (agendu původní). Zavede-li zaměstnavatel takovou praxi při přidělování agendy, podle níž jsou zaměstnanci vzájemně zastupitelní, a je-li jeden z nich propouštěn pro nadbytečnost s odůvodněním, že mu jeho agenda zanikla, pak nesmí být současně nabírán zaměstnanec nový. Domáhá-li se zaměstnanec svých zákonných práv proti zaměstnavateli (např. se soudně domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo vykonává exekuci na majetek zaměstnavatele), musí zaměstnavatel ve vztahu k tomuto zaměstnanci bedlivě vážit dů