IV.ÚS 3488/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3488/21 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 11 Tdo 1021/2021-1555, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2021 sp. zn. 15 To 28/2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2021 č. j. 2 T 2/2020-1382, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v přesně nezjištěném počtu případů vyrobil pervitin v množství nejméně 2 129,43 g, který za peníze distribuoval devíti vyjmenovaným osobám. Za uvedené jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, k peněžitému trestu ve výši 1 500 000 Kč, trestu propadnutí blíže konkretizovaných věcí (užívaných k výrobě pervitinu a zajištěných při domovní prohlídce) a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 5 000 Kč. Dále soud rozhodl o uložení ochranného opatření, a to zabrání pervitinu vydaného jednou ze svědkyň. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a částečného doznání stěžovatele, jakož i důkazů získaných při domovní prohlídce a ze záznamů telekomunikačního provozu. Řada svědků sice v průběhu trestního řízení zcela obrátila svoji výpověď, avšak podrobným šetřením bylo zjištěno, že k tomu došlo na základě nátlaku stěžovatele, a to zejména prostřednictvím dopisů z vazby, jimiž se stěžovatel snažil svědky manipulovat. Původní usvědčující výpovědi však podávají konzistentní obraz o stěžovatelově vině. U dílčích rozporů či nejasností (např. cena za gram pervitinu) postupoval soud podle pravidla in dubio pro reo. Další rozsáhlé důkazní návrhy soud odmítl, neboť všechny relevantní skutečnosti již byly zjištěny a nic nenasvědčovalo nepravdivosti původních svědeckých výpovědí. Zejména bylo třeba odmítnout tvrzení o tom, že se stěžovateli mstila jeho družka (což by však nevyvracelo její výpověď, zcela konzistentní s ostatními důkazy). 3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a sám nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, k trestu propadnutí věcí (předmětů sloužících k výrobě drog) a k trestu propadnutí náhradní hodnoty (vydaných 5 000 Kč). Dále soud rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci (drogy vydané jednou ze svědkyň). Vrchní soud se ztotožnil s podstatnými skutkovými zjištěními krajského soudu, považoval dokazování za provedené v dostatečném rozsahu, pročež bylo nutné odmítnout stěžovatelovy důkazní návrhy pro nadbytečnost. Nebylo nutné ani opakovat výslech svědka, který kontaktoval odvolací soud s tím, že by chtěl výpověď doplnit. Ke zrušení rozsudku krajského soudu a úpravě tzv. výrokové věty došlo z důvodu procesní nepoužitelnosti jedné svědecké výpovědi. Z toho důvodu vzal soud za prokázané, že stěžovatel vyrobil a distribuoval nejméně 1844,43 g pervitinu. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnotících úvahách soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor, přičemž podle jeho názoru odmítnutí důkazních návrhů soudy nižších stupňů řádně odůvodnily. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav a své závěry o stěžovatelově vině opřely o své domněnky. Zároveň bez náležitého vysvětlení odmítly provést navrhované důkazy v jeho prospěch. Šlo především o svědecké výpovědi, které měly prokázat vztah stěžovatele a jedné ze svědkyň obžaloby a její související motivaci vypovídat proti stěžovateli lživě (nepovedený vztah). Dále šlo o objektivní důkazy znaleckým zkoumáním k potvrzení výpovědí svědků o množství pervitinu odebraného pro osobní potřebu. Jeden z důležitých svědků se sám obrátil po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu na stěžovatelova obhájce s tím, že chce v tomto směru vypovídat jinak. Takový důkaz by obstál i v řízení o povolení obnovy řízení. Odvolací soud jej tedy měl provést. Věrohodnost uvedené svědkyně má pro danou věc stěžejní význam. Orgány činné v trestním řízení přitom byly vůči této svědkyni benevolentní až za hranici zákona, neboť získala v rozporu se svou vlastní výpovědí mnohem lepší postavení a vyvázla bez jakéhokoliv trestu. Výpověď navíc učinila v přípravném řízení bez obhájce a její obsah se již nikdy posléze nepotvrdil. Odůvodnění odmítnutí navržených důkazů bylo účelové a ryze formální. Soudy argumentovaly tím, že se neprokázaly skutečnosti, k nimž odmítly provést dokazování. Vypověděli-li další svědci, že distribuovali větší množství od stěžovatele obdržené drogy, měli být za takové jednání stíháni, což se však nestalo. I přes vstřícnost svědků se nepodařilo zjistit, v kolika případech stěžovatel měl drogu vyrábět a s jakým časovým odstupem. Přitom jde o důležité okolnosti pro právní posouzení a postih stíhaného jednání. Výše popsanými postupy soudy stěžovateli znemožnily aktivní výkon obhajoby a akceptovaly policií vykonstruovaný skutkový stav. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. 8. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně