IV.ÚS 349/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 349/15 ze dne 18. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva A., zastoupeného Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 478/2014-83 ze dne 6. listopadu 2014 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 159 C 112/2012-35 ze dne 18. listopadu 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 159 C 112/2012-35 ze dne 18. 11. 2013 byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalobkyni Květě Lahutové (dále jen "vedlejší účastnice") částku 16 156 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 9 640 Kč (výrok II). Ohledně částky 2 573 Kč okresní soud z důvodu zpětvzetí žaloby řízení zastavil (výrok I). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 478/2014-83 ze dne 6. 11. 2014 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se co do částky 4 780 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II). Ve zbytku, tzn. co do částky 11 376 Kč s příslušenstvím, krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV). Předmětem sporu před obecnými soudy byl nárok vedlejší účastnice na vydání přeplatku ve výši 18 729 Kč, který jí v roce 2011 vznikl na úhradách plateb za služby spojené s užíváním družstevního bytu. Stěžovatel, jehož byla vedlejší účastnice členem, vystavěl svou procesní obranu na tvrzení, že pohledávka vedlejší účastnice co do částky 14 656 Kč zanikla započtením, k němuž došlo na základě rozhodnutí představenstva ze dne 30. 7. 2012, proti kterému se vedlejší účastnice neodvolala a které vycházelo z usnesení členské schůze ze dne 7. 6. 2012 a 16. 9. 2010, na nichž byla vedlejší účastnice přítomna. Krajský soud posoudil věc po právní stránce tak, že rozhodnutí představenstva stěžovatele představovalo jednostranný právní úkon směřující k započtení vzájemných pohledávek. Jelikož se však stěžovateli v řízení před obecnými soudy zdařilo prokázat existenci pohledávky vůči vedlejší účastnici pouze v rozsahu 4 780 Kč, mohlo k zániku pohledávek započtením dojít pouze v této výši. Krajský soud odmítl argument stěžovatele, že pokud se vedlejší účastnice proti rozhodnutí představenstva neodvolala ke členské schůzi, nemůže oprávněnost částky uvedené v rozhodnutí představenstva zpochybňovat. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel má v tomto ohledu stejné postavení jako každý jiný věřitel, a pokud požaduje zaplacení určité částky, byť formou zápočtu, je povinen prokázat oprávněnost svého nároku. Dle názoru krajského soudu nelze přijmout myšlenku, že dluh vedlejší účastnice existuje jen proto, že se na něm usneslo představenstvo družstva a vedlejší účastnice proti tomuto rozhodnutí nebrojila na členské schůzi. Krajský soud po přezkoumání rozhodnutí představenstva dospěl k závěru, že stěžovatel neoprávněně vyúčtoval vedlejší účastnici jednak 4 platby po 1 900 Kč za příspěvek do fondu oprav a dále penále ve výši 2 276 Kč. Z hlediska plateb do fondu oprav považoval krajský soud za rozhodné, že vedlejší účastnice přestala být ke dni 1. 2. 2012 nájemkyní družstevního bytu a tedy nebyla od tohoto data povinna příspěvek do fondu hradit. Povinnost plateb pro nebydlící členy byla zavedena teprve usnesením členské schůze konané dne 7. 6. 2012. Penále považoval pak krajský soud za neurčité, neboť nebylo zřejmé, co je tímto pojmem přesně míněno a za jakou dobu je penále požadováno. Stěžovatel napadl rozsudky krajského a okresního soudu ústavní stížností, v níž setrval na právním názoru, který uplatnil již v předchozím průběhu řízení, a to že vedlejší účastnice nebyla oprávněna rozporovat, resp. obecné soudy nebyly oprávněny přezkoumávat výši pohledávky deklarované v rozhodnutí představenstva ze dne 30. 7. 2012. Stěžovatel zdůraznil, že předmětné rozhodnutí představenstva bylo přijato v souladu s platnými stanovami a na základě usnesení členské schůze družstva ze dne 16. 9. 2010 a 7. 6. 2012. Vedlejší účastnice nepodala proti těmto usnesením námitky, resp. se v zákonem stanovených lhůtách nedomáhala prohlášení jejich neplatnosti, ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Za těchto okolností, kdy sám člen družstva zůstal pasivní, nepříslušelo dle názoru stěžovatele obecným soudům do vnitřní rozhodovací činnosti družstva zasahovat. Stěžovatel uvedl, že povinnost hradit příspěvek do fondu oprav ve výši 1 900 Kč byla založena usnesením členské schůze ze dne 16. 9. 2010 pro všechny členy družstva bez rozdílu. Jestliže krajský soud ve svém rozsudku dospěl k opačnému závěru, tzn. že na nebydlícího člena se povinnost hradit příspěvek do fondu oprav nevztahovala, tak fakticky posuzoval platnost usnesení členské schůze ze dne 16. 9. 2010, a to aniž by vedlejší účastnice proti tomuto usnesení brojila zákonem, resp. stanovami určeným způsobem. Ohledně penále pak stěžovatel odkázal na ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. b) stanov družstva, v nichž byl tento institut vymezen, a vyjádřil přesvědčení, že považoval-li krajský soud vyúčtované penále za neurčité, měl jej poučit dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel připomněl, že vedlejší účastnice se mohla proti rozhodnutí představenstva odvolat ke členské schůzi; jestliže namísto toho podala žalobu na vrácení přeplatku, zbavila ostatní členy družstva možnosti posoudit, zda bylo rozhodnutí představenstva platné a zda má být přeplatek náležející vedlejší účastnici započten proti jejímu závazku vůči družstvu. Výklad přijatý obecnými soudy, že každé rozhodnutí představenstva je samostatně soudně přezkoumatelné, činí úpravu rozhodovacího procesu ve stanovách zcela zbytečnou a vede dle stěžovatele k absurdnímu závěru, že členská schůze jakožto nejvyšší orgán družstva je z rozhodovacího procesu vyloučena. Přestože zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, upravoval možnost odvolání k členské schůzi pouze v případě rozhodování o vyloučení člena družstva, v souladu se soukromoprávní zásadou "co není zakázáno, je dovoleno", bylo možno ve stanovách vztáhnout tento postup i na jiná rozhodnutí představenstva družstva či jiných orgánů. Stěžovatel uzavřel, že na něj nelze pohlížet jako na běžného věřitele, nýbrž je třeba brát v potaz, že se jedná o bytové družstvo, které je oprávněno stanovovat svým členům svými rozhodnutími povinnosti dle zákona a stanov, což se stalo i v tomto případě. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel napadl svou ústavní stížností rozhodnutí okresního i krajského soudu jako celek (en bloc), přestože tato obsahovala i výroky pro něj příznivé (výrok II rozsudku krajského soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, jakož i výrok rozsudku okresního soudu o částečném zastavení řízení). Z odůvodnění ústavní stížnosti bylo nicméně jednoznačně patrné, že stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv toliko ve výrocích, jimiž bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice, Ústavní soud se proto dále ústavní stížností zabýval pouze v tomto rozsahu. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku okresního a krajského soudu by byl nucen odmítnout ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Poté, co Ústavní soud naříkaná rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatu stížnostního návrhu tvořil nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů ohledně rozsahu, v němž tyto byly oprávněny přezkoumávat rozhodnutí představenstva stěžovatele ze dne 30. 7. 2012, potažmo se způsobem, jakým tyto hodnotily obsah předmětného rozhodnutí a jemu předcházející usnesení členské schůze. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na