IV.ÚS 3490/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3490/11 ze dne 13. 2. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Tessile ditta services, a. s., se sídlem v Brně, Vinohrady 794/45, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem, AK se sídlem totožným se sídlem stěžovatelky, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2011 čj. 37 EC 2280/2009-44 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu osobně dne 21. 11. 2011 se Tessile ditta services, a. s., se sídlem v Brně (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil výrok III. (o náhradě nákladů řízení) v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") vydaného v řízení o zaplacení 968 Kč, a věc mu vrátil k novému projednání. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně je společností zapsanou do obchodního rejstříku (původně pod jiným jménem) dne 24. února 2009. Předmětem činnosti je podle údajů obchodního rejstříku dostupného na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Dne 22. 8. 2011 nalézací soud rozsudkem zastavil řízení ohledně částky 18 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalované I. A. uložil povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě částku 950 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč k rukám advokáta Mgr. Romana Ambrože (výrok III.). III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným rozhodnutím nalézacího soudu bylo porušeno základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), základní právo na právní pomoc zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny, zásada zákonnosti dle čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a princip rovnosti a zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny; nalézací soud dále porušil zejména ustanovení § 137 odst. 1 o. s. .ř. Stěžovatelka se neztotožnila s opačným názorem nalézacího soudu a tvrdila, že odměna za zastupování advokátem (notářem, patentovým zástupcem) je podle ustáleného právního názoru, právní literatury i ustálené judikatury sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva; poukázala na nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 a ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3191/10, vztahující se na subjekty veřejného práva, a uvedla, že analogický postup nalézacího soudu ve vztahu k osobám soukromého práva byl nezákonný a protiústavní. Dále polemizovala s právními názory nalézacího soudu k aplikaci základního práva na právní pomoc a účelnosti nákladů vynaložených na právní pomoc advokáta. IV. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Tato tvrzení Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněnými, neboť již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek nalézacího soudu, tj. rozhodnutí ve věci, jímž bylo navíc stěžovatelce zcela vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nemohlo dojít; v řízení vedoucímu k vydání napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně ani tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc. Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces (v užším pojetí) při rozhodování o nákladech řízení, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podstatou této části ústavní stížnosti, jejímž obsahem byla namísto relevantní ústavněprávní či lidskoprávní argumentace pouhá polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení, zejm. ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nalézacím soudem, bylo tvrzení, že napadené rozhodnutí bylo projevem extrémní libovůle při aplikaci zákonných ustanovení a rozporné s principem rovnosti, neboť odměna za zastupování advokátem je sama o sobě vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Základní právo na spravedlivý proces a pravidlo "de minimis" ve vztahu k náhradově nákladovým výrokům - obecné principy Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé, že při rozhodování o ústavních stížnostech aplikuje pravidlo "de minimis"; jinak řečeno odmítá se zabývat "maličkostmi", tj. věcně projednávat "ústavní stížnosti bagatelní povahy". Kritéria "de minimis" Ústavní soud dosud vyčerpávajícím (taxativním) způsobem nedefinoval s ohledem na různorodost a četnost těchto kritérií či pohledů na význam ústavní stížnosti. Z judikatury Ústavního soudu (představované mj. usnesením ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2777/11 a tam uvedenou řadou dalších rozhodnutí, všechna - stejně jako usnesení dále uvedená - dostupná na http://nalus.usoud.cz) plyne, že jedním z důvodů pro závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí zákon nepřipouští s ohledem na nízkou výši peněžitého plnění řádný resp. mimořádný opravný prostředek (srov. např. § 202 odst. 2 o. s. ř. o nepřípustnosti odvolání a § 237 odst. 2 o. s. ř. o nepřípustnosti dovolání). Toto kritérium nemůže být absolutní, neboť "levný spor" nemusí být vždy z hlediska základních lidských práv nevýznamný. Jak plyne z rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1321/10 "posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv." Na malý význam ústavní stížnosti jako důvod zjevné neopodstatněnosti také Ústavní soud usuzoval již ze samotné skutečnosti, že její podstatou byl spor o náhradu nákladů řízení (srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3409/10 a v něm citovaná rozhodnutí). V jiných případech (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 2274/11, ze dne 11. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 53/11, ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 1045/10, ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 a ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09) byla ústavní stížnost dokonce odmítnuta soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným s odůvodněním, že bagatelní pohledávky nepožívají ústavněprávní ochrany. V usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 Ústavní soud konstatoval, že "[j]iž ve své dřívější rozhodovací praxi dal ... najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98)." Aplikace obecných principů "de minimis" na projednávaný případ Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost proti náhradově nákladovému výroku rozsudku nalézacího soudu by bylo možno posoudit - v návaznosti na hodnotu předmětu sporu - jako splňující kritéria de minimis a tudíž bez dalšího za zjevně neopodstatněnou. Protože se však jedná o jednu z řady podobných ústavních stížností, lze mít za účelné, aby stěžovaný výrok byl podroben ústavnímu přezkumu z hlediska opodstatněnosti tvrzení o porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces při rozhodování o nákladech řízení. Základní právo na spravedlivý proces a náklady řízení - obecné principy Ústavní soud úvodem připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy (v jeho tzv. civilní větvi), jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků), tudíž ani práva na náhradu nákladů právního zastoupení. Jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo, tj. poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejnéh