IV.ÚS 3491/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3491/17 ze dne 21. 5. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o věci ústavní stížnosti stěžovatelky: DELTA CENTER, a. s., sídlem Bubenské nábřeží 306, Praha 7, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2017, č. j. 26 Cdo 1764/2016-626, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání, kterým stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 69 Co 146/2015-574, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 2. 2015, č. j. 27 C 157/2013-467, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se na vedlejším účastníkovi (žalovaný) domáhala zaplacení částky celkem 282.248.315,16 Kč, představující slevu z nájemného a náhradu škody. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu a zásada rovnosti účastníků řízení. Vyjádření k dovolání stěžovatelky podal vedlejší účastník k Nejvyššímu soudu 1. 4. 2016. Stěžovatelce však bylo zasláno na vědomí až 24. 8. 2017, tedy poté, kdy již bylo dne 14. 8. 2017 napadené usnesení Nejvyššího soudu vydáno. Uvedeným postupem byla stěžovatelce ze strany Nejvyššího soudu odňata možnost se s argumenty vedlejšího účastníka náležitě seznámit a vyjádřit se k nim. Stěžovatelka k tomu uvádí, že by se zejména opětovně a podrobněji vyjádřila k otázce významu odkazu stran v uzavřené smlouvě na jiný právní předpis, neboť posouzení této otázky je podle ní stěžejní pro její nárok na přiznání slevy z nájemného. A dále by se opětovně vyjádřila také ke všem již dříve tvrzeným skutečnostem, které vedlejší účastník ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti dále namítá, že Nejvyšší soud nerozhodl o jejím návrhu ze dne 7. 9. 2016 na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze a v odůvodnění napadeného usnesení pouze konstatoval, že jej neshledal důvodným a nerozhodoval o něm, a to v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že takovou praxi Nejvyššího soudu označil Ústavní soud za protiústavní v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16. K tomu stěžovatelka dále uvádí, že její návrh na odložení vykonatelnosti byl odůvodněn hrozbou závažné újmy, spočívající v jí uložené povinnosti zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.858.987,60 Kč. Nerozhodl-li Nejvyšší soud o tomto návrhu stěžovatelky ani po téměř jednom roce od jeho podání, porušil tím právo stěžovatelky na rozhodnutí soudu bez průtahů a tím i její právo na spravedlivý proces a rovné zacházení. II. Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 2019 uvedl, že okolnost, že stěžovatelka nestihla před rozhodnutím o dovolání doručit Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření vedlejšího účastníka k dovolání, nemohla mít na rozhodnutí Nejvyššího soudu žádný vliv. Ke skutečnostem, které dovolatelka neuvedla ve svém dovolání a uvedla by je nově až v replice, by dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení § 241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přihlížet a se skutečnostmi, které byly obsahem spisu, včetně obsahu dovolání, se dovolací soud obeznámil. O návrhu stěžovatelky na odklad dovolání Nejvyšší soud nerozhodoval v souladu se svou tehdejší praxí, která byla později změněna nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 18. 4. 2019 uvedl, že dovolání musí být podáno v souladu s podmínkami občanského soudního řádu, včetně řádně vymezených a způsobilých dovolacích důvodů. Jinak dovolací soud dovolání odmítne, protože nejsou splněny zákonem stanovené podmínky jeho přípustnosti. Pozdější vyjádření žádné ze stran na to nemá vliv. Podle vedlejšího účastníka není také jasné, v jakém směru se chtěl stěžovatel v reakci na vyjádření vedlejšího účastníka vyjádřit. V této souvislosti vedlejší účastník upozorňuje, že dovoláním nelze napadnout správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a další vyjádření stěžovatelky k těmto tématům tedy nemohlo nijak přispět k dalšímu objasnění věci z hlediska předmětu dovolacího řízení. Podle vedlejšího účastníka z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že cílem požadavku na přeposlání vyjádření či repliky druhé straně sporu je, aby druhá strana byla seznámena s argumenty protistrany a mohla se k nim vyjádřit, a to pokud lze očekávat, že vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod a Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl. Otázka přípustnosti dovolání je vymezena procesním právním předpisem a její řešení není otevřeno diskuzi. Replika stěžovatelky k podání vedlejšího účastníka proto nemohla mít na výsledek sporu žádný vliv. K námitkám stěžovatelky, týkajícím se jejího návrhu na odklad vykonatelnosti, vedlejší účastník uvádí, že pokud jde o náklady řízení, které je stěžovatelka povinna uhradit na základě pravomocného rozsudku, stěžovatelka nikdy nepožádala např. o splátkový kalendář; neučinila tak ani poté, kdy jí byla ze strany vedlejšího účastníka sdělena platební spojení k úhradě dlužných částek. Jedinou reakcí stěžovatelky bylo potvrzení ze strany jejího právního zástupce, že jí platební údaje předal. Dále již nenásledovala žádná odezva. Po další upomínce bylo po uplynutí dalšího půl roku v červnu 2016 přistoupeno k exekučnímu vymáhání. Následně stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Vedlejší účastník se obává, že případný kasační zásah Ústavního soudu na obranu práva stěžovatelky, které je dle názoru vedlejšího účastníka čistě teoretického a iluzorního charakteru, nebude mít za důsledek nic jiného, než další nárůst výloh za náklady řízení, což není v zájmu ani jedné ze stran předmětného sporu. Stěžovatelka ve své replice ze dne 13. 5. 2019 k vyjádření Nejvyššího soudu uvádí, že pokud Nejvyšší soud nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, byla taková praxe protiústavní i před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3425/16. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka zdůrazňuje, že její dovolání neobsahovalo pouze polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, ale i řešení právních otázek. Dále stěžovatelka poukázala na to, že vedlejší účastník se ve svém vyjádření k dovolání stěžovatelky věnoval také otázce aplikace zákona č. 116/1990 Sb. Jde přitom o otázku, která měla význam pro rozhodnutí o dovolání. K vyjádření vedlejšího účastníka k dalším okolnostem případu stěžovatelka namítá, že chování vedlejšího účastníka, které vyústilo v silové převzetí předmětné tržnice, bylo příkladem zneužití práva a manipulace. III. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při